Rainbow Coast

Cesta podél pobřeží na západ nás přivedla do městečka Denmark u ústí řeky Harding River. Název místa nebude kvůli nadměrné konzumaci alkoholu, ale pro časté deště a nižší teploty. Městečko docela příjemné, s řadou galerií a kaváren, kde jsme strávili nějaký čas pitím dobré kávy. Rozeklané a syrovější pobřeží západně od Albany, i díky deštivějšímu podnebí, se nazývá Rainbow Cost. Nejsou to ale jen skryté zálivy a mysy, ale i rozsáhlé lesy ohromných starých blahovičníků. Přenocovali jsme v malém kempu národního parku D´Entrecasteaux. Konečně klidnější místo bez řvoucích harantů jezdících po kempech na kolech a koloběžkách, před kterými jsme museli nejednou uskakovat… Zato nás tu navštívil ledňák obrovský, kterého jsme spíše vždy jen slyšeli a lehce rozpoznali podle jeho specifického řevu. Tentokrát si nás prohlížel pěkně zblízka a předváděl lovecké umění ve svém teritoriu. A taky nás konečně navštívil pořádný pavouk, i když nejedovatý. Kouzelný večer jsme završili jako mnohokrát na našich cestách skvělou večeří z grilu. Dnes to bylo na zelenině a víně pomalu dělané jehněčí 🙂

Ráno jsme se vrátili kousek zpět do nádherného zálivu William Bay. Zaskočilo nás, kolik tu parkuje aut. V průvodci jsme objevili informaci, že se jedná o snad

nejkrásnější místo na pobřeží. I přes zataženou oblohu a šedivé mraky jezírko Green Pool na pobřeží, které je od oceánu částečně oddělené balvany, tuto informaci opravdu potvrdilo. I za nevlídného počasí je záliv s ohromnými balvany a nedaleká plážička Elephant Cove, nazvaná podle ohromných kamenů připomínajících tvarem stádo slonů, opravdu kouzelná.

 

 

Silnice na východ lemují blahovičníkové lesy, které se mění v impozantní gigantické obry – Valley of the Giants. Mezi těmi největšími byla postavena stezka vedoucí jejich korunami. Druh Tingle jsou ty nejvyšší stromy, karri mají světlou kůru a marri tmavou. Takto ohromné eukalypty mají poměrně mělké a citlivé kořeny, takže kroky mnoha návštěvníků by mohly tyto giganty zničit. Proto jsou vybudovány na zemi dřevěné chodníčky, které nás přivedly k těm největším stromům. Snad ještě zajímavější byla procházka v kopcích nad městem Walpolle k Giant tangle tree – těm nejmohutnějším eukaliptům a bez davů návštěvníků.

 

 

 

 

 

 

 

 

Od Walpole, až po Augustou, je jediným místem, kam se dá běžným autem zajet na pobřeží, malinký přístav Windy Harbour. Pobřeží je zde syrové a velmi větrné, oceán s velkými vlnami, silnými proudy a žraloky neláká ke koupání, ale místo má ve své syrovosti velký půvab. Dlouhé pláže a rozeklané útesy nabízí zajímavé výhledy nebo túry.

 

 

 

 

 

 

 

Pemberton je malé dřevařské městečko, které je nejcentrálnějším bodem k turistickým výpravám po jihozápadu. Prodávají zde velké černé říční raky, které se nám ale tentokrát, bohužel, nepodařilo ochutnat. Příjemný kemp se nachází nedaleko přírodního koupaliště na potoce Lefroy Brook. Ranní kopel a plavání v čisté vodě bylo příjemným zahájením nového dne… Malé místní nádraží nabízí výlety po bývalých těžařských kolejích do okolních lesů. Cesta se, překvapivě, absolvuje starou tramvají 🙂 Ta se kodrcá po klikaté železniční trati, přes dřevěné mosty spojující břehy malých říček a končí v Cascades – kouzelném koutě před uzavřeným mostem. Ještě že velké části starých blahovičníkových lesů byly vyhlášeny národním parkem a staré stromy nebyly všechny vykáceny. Na ten nejvyšší, Glocester Tree Janička vyšplhala až do bývalé pozorovatelny požárů ve výšce 52 metrů.

 

 

Z Pembertonu nás čekala již poslední noc před návratem do Perthu. Cestou jsme udělali krátkou zastávku v městečku Bridgetown, které svými obchůdky vzdáleně připomíná dobu hippies. Poslední noc jsem strávili u přehrady Wellington. Břehy se významně zvětšily a voda ustoupila hodně daleko od míst, kam se do ní dříve vstupovalo. Od konce sedmdesátých let zde totiž chybí každořoční velké deště, které dříve dokázaly naplnit tuto ohromnou zásobárnu vody. Jednou, a možná to nebude trvat dlouho, voda začne docházet nejen v této části Austrálie…

A potom už jen návrat do Perthu, balení, výprava za klokany do NP John Forrest, smutné a těžké loučení a čekání na odlet zpět z léta do zimy a běžných dní…



Albany

Po dlouhém přejezdu z Esperance jsme se k pobřeží vrátili za Fitzgerald River NP. Zakempovali jsme na příjemném místě pár kroků od pláže Beaufort inlet. Inlet se nazývá jezero napájené řekou a spojené s mořem. Na písčitém břehu jsme si na grilu připravili večeři a pozorovali nádherný západ slunce, který vybarvoval večerní mraky na obloze.

Ráno jsme vyzkoušeli pláže v zátoce Bremer Bay a pokračovali dál v cestě na západ. Plánovanou zastávku v národním parku Stirling Range, s tisíc metrů vysokým nejvyšším vrcholem, jsme museli vynechat z důvodu nedávného rozsáhlého požáru. Protože je zde mírné klima a v zimě dokonce někdy i sněží, místní lesy a vzácné rostlinstvo nejsou uzpůsobeny na časté požáry jako v jiných částech Austrálie a plná obnova může trvat podle odborníků až sto let a některé rostliny mohou zmizet nenávratně. Pohled na rodinku pštrosů emu, pobíhajících po spáleništi a hledajících úkryt mezi zčernalými pahýly zbytků stromů, byl hodně skličující. Zde ale ještě nějaké části lesů zůstaly zachovány a situace není tak hrozivá, jako v místech ohromných požárů, kde se lidé snaží zachraňovat popálené nebo osiřelé a bezbranné medvídky koala…

Jedinou otevřenou silnicí jsme projeli národním parkem a zamířili do údajně nejstarších kopců na světě, vysočiny Porongurups. Tvoří ji dvanáct pahorků, z nichž jsme vylezli na jediný, na kterém je na skalnatém vrcholu vybudována lávka „sky walk“, ze které je pěkný výhled severně na Stirling Range a jižně je již vidět Jižní oceán. Celkem nenáročná dvouhodinová túrka, která ale v horku dává docela zabrat tlustým dětičkám i jejich stejně vypaseným rodičům. Docela jsme měli škodolibou radost.

Albany bylo klíčovým přístavem v 19. století na trase mezi Anglií a zálivem Botany Bay. Přístav byl rovněž místem, odkud vypluly v roce 1914 austalsko-novozélandské jednotky (ANZAC), aby se zúčastnili masakru u tureckého Gallipoli a dalších bojů první světové války. Ze 30 tisíc Australanů, kteří vypluli jen z Albany, se jich 19 tisíc nevrátilo… Nad Albany, v místech bývalého dělostřeleckého opevnění, je vybudován působivý pamatník ANZAC. Nejen zde, ale na mnoha místech Austrálie každoročně vzpomínají hrdinů „Great War“. Na rozdíl od nás, kdy komouš příliš neoslavoval naše vojáky bojující za Mocnářství nebo naše legionáře bojující proti bolševikům v Rusku…

Albany je již o poznání větrnější a chladnější, než okolí Esperance, ale i tak jsem jsme se povalovali po krásných plážích v okolí Emu pointu, poflakovali se kolem hlavní třídy s řadou obchůdků a hospod ve starých budovách a užívali si skvělých ústřic zakoupených přímo v přístavu Oyster Harbour. Objevili jsme i pub, kde čepovali Pilsner Urquell, chuťově připomínající „Plzeň“ 🙂 Ženy zase objevily v obchodech řadu zajímavých věcí k nákupům…

Zavítali jsme do NP Tornidirrup a vykoupali se na divočejší pláži Goode Beach. Na opačné, skalnaté a ještě divočejší straně poloostrova jsme prošli část útesů, kde se nachází Blowhole, hluboká štěrbina ve skále, kterou za určitých vln a větrů stříká mořská voda. Zajímavá byla návšteva velrybářského muzea v místě poslední velrybářské stanice v Austrálii. Do roku 1978 zde probíhal lov velryb, které se zde zpracovávali na výsledný produkt – olej a vysoce protejnovou velrybí moučku… Po prohlídce provozu a fotografií je jen dobře, že tento krvavý business pod tlakem veřejnosti, Greenpeace a ekonomické nerentabilnosti skončil. Jinak by byly velryby v této době nejspíš vyhubeny. Jen člověk je schopen lovit ve velkém tvory, v mnohém případě inteligentnější než mnozí lidé, a dělat z nich olej na různé použití a mouku na krmení jiných zvířat. Případně na hnojení…



Cape Le Grand

Oplakali jsme našeho psa Robina, přivítali decentně nový rok, vyslali holčičky na letiště a vydali se s Míšou a Jirkou na velkou cestu jihozápadní Austrálií.

Austrálii sužují letos nevídané požáry, které už zlikvidovaly území o rozloze téměř celé České republiky. Hoří i v místech, kde to místní pamětníci nikdy nezažili. Uhořelo těžko uvěřitelných půl miliónu zvířat. Oběti jsou i lidské. Požáry zde byly vždy, nikdy ale v takovém rozsahu. Globální změny klimatu s největší pravděpodobností způsobují extrémní teploty a tím výrazně zvyšují rizika vzniku požárů. Ty řádí hlavně v Novém Jižním Walesu a Viktorii. Pro nás v západní Austrálii byli zatím jen zprávami v médiích. To se ale změnilo už při odjezdu, kdy celá dlouhá část naší plánované cesty ze zlatokopeckého města Kalgoorlie, které leží asi 600 km východně od Perthu až téměř k pobřežnímu městu Esperance, je pro příští dny uzavřena kvůli požárům. Cestu na jih jsme tedy museli ohnout dolů na jihovýchod od městečka Merredin. Tam je v budově nádraží překvapivě zajímavé a obsáhlé muzeum mapující nejen dobu železniční trati v době zlaté horečky, ale i život v městě, které zažívalo největší rozvoj v době nálezů zlata na východních zlatých polích. V té době byla tato oblast i největším producentem santalového dřeva. Vzácné voňavé dřevo se v té době používalo jako výstuha šachet nebo k topení pro odsolovani mořské vody…

Cesta na jih nás zavedla k atraktivnímu přírodnímu útvaru – Wave Rock. Žulový masiv v jedné části tvoří ohromnou, 15 metrů vysokou valící se vlnu.

Silnice vedla dál pšeničným pásem a oblastmi mělkých jezer. Často jsou zde značky s výstrahou upozorňující na povodně, které místy zaplavují silnice. To je ale již minulostí a jezera jsou dávno vyschlá a intenzivní zimní deště dlouho nikdo nepamatuje. Další důkaz, že se s klimatem něco děje.

Dorazili jsme do národního parku Cape Le Grand, nejvýchodnějšího bodu našeho putování. Těšili jsme se na tři dny v malém kempu na krásném místě přímo u dlouhé pláže. Brzy ráno jsme vyšli na túru kolem cípu poloostrova. Vydrápali jsme se na druhou nejvyšší skálu parku, 262 metrů vysoký Frenchman Peak se zajímavým obřím otvorem pod vrcholem.

To už se teplota blížila 40. a zásoba vody se zmenšovala. Po úmorných 4 kilometrech pochodu po silnici jsme konečně mohli padnout do chladivých inkoustově modrých vod jižního ledového oceánu, lemovaných oslnivě bílou pláži zálivu Hellfire Bay. Slast a nádhera v jednom…

Jen ten název trochu zlověstně předznamenával další události… Čekal nás pekelný pochod úzkou stezkou buší, přes kamenné části výběžku poloostrova zpět do kempu. Vedro nesnesitelný a poslední zbytky vody. Rovněž jsem cítil, že i v dobrých trekových botech začínám mít úplně zdevastované nohy a každý krok byl utrpení. Navíc jsme po překonání nejvyššího bodů trasy zjistili, že se směrem od našeho kempu valí dým a hoří buš. Naštěstí šel vítr opačným směrem, protože proti rychle se šířícímu ohni bychom v tomhle terénu neměli šanci…

Člověk ale vydrží hodně, takže jsme už bez vody a úplně vyprahlí dorazili po 21 kilometrech zpět do kempu. Vypil jsem téměř na ex 4 piva a 2 cidery… Hasiči hlásili, že máme být připraveni k evakuaci a že riziko rozšíření požárů v noci existuje a ať zvážíme odjet už teď. To bylo ale to poslední, na co bychom po náročném dni a ne úplně málem množství vypitého piva pomysleli. Jenže politická korektnost již dávno dorazila do Austrálie, takže informace, „ať zvážíme“ znamenala ve skutečnosti, že se máme sbalit a vypadnout, že jsme v kempu už poslední… Zkusili jsme kemp na druhé straně poloostrova. Byl sice fully booked, ale ochotná dobrovolnice nám ukázala místo, kde bychom v téhle situaci mohli s našemi campery přenocovat. Ulevilo se nám a dali si další pivo. Úleva dlouho netrvala. Přesně do momentu, kdy přišel ranger a nekompromisně nás vykázal. Ukázkový debil a byrokrat, který se odvolával na příkaz nadřízeného a na naši poznámku, že máme pár piv, a že se fakt necítíme řídit 70 km do Esperance, kam nás poslali, odpověděl, že to není jeho problém… V takové situaci, kdy jsme požár nezavinili a musíme opustit místa rezervovaná půl roku předem, to je více než na ránu… Nezbylo tedy nic jiného, než odjet a doufat, že nám policajti nedají někde cestou dýchnout, a že nedostaneme pokutu od půjčovny camperů za řízení za tmy…

Další den jsme trávili na nádherných plážích kolem Esperance, lízali si rány po předchozím dni a užívali si dobrot a nádhery tohoto místa, protože kvůli rozšiřujícímu se požáru jsme se již do Cape Le Grand nemohli vrátit.



Kačenky australský deník

18. 12. – 19. 12. 2019 Let do Perthu

Kupodivu tahle 24 hodinová cesta do Austrálie proběhla bez problému. Po mámě nikdo nechtěl můj rodnej list, žádný zavazadlo nemělo větší váhu než těch 30kg, ba naopak.. Můj kufr vážil krásných 9 kilo (protože si jedu pravidlo ´´co nemám, to nepotřebuju´´) a ségry vážil 14 kilo (stejně jako náš milovaný Robinek) , ovšem největší překvapení bylo, že ségře ve všech letech přinesli její bezlepkový jídlo, dokonce i bez zmatku a keců. Jen jediné mínus byli ti odporní uřvaní parchanti, které jsem při přistávání už přestávala psychicky zvládat, ale žijuu!

Po příletu do Perthu tu na nás čekal už strejda s tetou. Hezky jsme se přivítali, a pak mi všichni hromadně až skoro sborově nehezky okomentovali můj bordel v ksichtě (tak se u nás říká piercingům prosím pěkně). Přifrčeli jsme tedy k nim domu, poklábosili a šli spát.

20. 12. 2019 Fremantle, nejstarší část Perthu

Po našem vyspávání asi do 11 jsme zamířili do nejstarší části Perthu… Fremantle. Hned po příjezdu do centra jsme uviděli původní obyvatele Austrálie, aborigince. Nebudu lhát, nejsou zrovna nejhezčí a ještě do toho zabíjí pohledem, takže se jich celkem bojím. Naštěstí jsme ještě nastoupili do jednoho busu a kousíček popojeli, abychom to měli blíž k vyhlídce na město. Byl to opravdu krásný pohled. Poté se sešlo trochu níž, kde stojí stará věznice. Je tak moc skvělá, až si ji dokonce v roce 1855
postavili sami zločinci… Ikdyž, kdo jinej by ji vlastně postavil, když tu dřív ani nikdo jinej než zločinci nežili… Poslední trestanec tu byl oběšen roku 1964 . Jsou zde možné i prohlídky, ale my mířili zpátky k centru.

Zas mi nahnali hrůzu ty pohledem zabíjející aboriginci, ale ten strach rychle přešel hned jak jsme vstoupili do nádherné, voňavé tržnice. Byla to slast pro mé oči. Nádherné třpytivé šperky, barevné oblečení a dobře vypadající jídlo. Co si budem, všechno bych to vykoupila, takže mě naši radši odtáhli a dali jsme si nějaké pití v místní hospůdce.

Po osvěžení se opět vyrazilo na prohlídku města. Staré i nové krásné budovy, roztomilé uličky, usměvaví lidé a antikvariáty, což jsem samozřejmě neodolala a zašla tam. Bowieho jsem sice nenašla, ale za to mám od táty fotku s Morrisonem. A naši mě zas museli odtáhnout pryč. Po pár krocích prazdnýma ulicema se objevily schody a po jejich výšlapu byl nádherný výhled na moře. Poté jsme sešli různymi uličkami k pláži a přístavu. Místní byli oblečeni v různých vánočních kostýmech a stále se usmívali.

V přístavu byla pamětní socha zpěváka Bona Scotta z ACDC, což mě potěšilo. No byla to krásná podívaná, takže je na čase si dát kafe u dredaté divoženky a vyrazit zpět k tetě na obžerství.

21.12. 2019 Lážo plážo

Dnešní plán byl jasnej, sbalíme jídlo a půjdem se vyplesknout na klidnou pláž, kde si i najíme. Což taky proběhlo, proběhlo i několika násobné důkladné mazaní kremém na opalovaní s faktorem 50! Ovšem to bylo zbytečné, protože australké slunce se asi úplně nechce kámošit s bílejma párkama jako jsme my. A dalo nám to opravdu najevo! Po pár hodinách hrošího válení a koupání na plaži se z nás opravdu začínali stávat ti růžoví hroši.. Takže jsem radši všechno zabalili a šli se opláchnout normální vodou a dát si kafe se zmrskou.

Po příjezdu domu jsme se všichni začali krásně vybarvovat, až na mámu… máma je definice bílýho negra a negři se nepálí..

22.12. 2019 Výprava za dobrodrůžem

Otec s Jirkou jeli brzo ráno vyzvednout naše obytné auto, ale nebylo to tak rychlé, jak si mysleli.. a už vůbec jsme nevyjížděli mezi 8- 9 , jak si táta myslel.. nojono, jak sám táta říká: ´´myslet, znamená hovno vědět ´´

No takže jsme vyjížděli asi v 11 a dorazili jsme nějak před šestou do campu někde u pobřeží. Zaběhli jsme rychle pro nějaký jídlo a pak se podívat na pláž. Byla pěkná, ale už jsme měli hlad, takže otec šel ogrilovat špízy.

23.12. 2019 Žrance a kamení

Po ranní mořské koupačce jsme vyrazili dál. Zastavili jsme to klasicky u jídla..

Lobster Shack Cervantes se to

jmenovalo. Měli tam prostě ranec předraženejch lobstrů a spoustu dalších mořských voblud a my si to samozřejmě museli dát. Takže jsme se najedli, já si dala na lavičce chvíli šlofíka a po probuzení jsem to tam nepoznávala.. všude samá rejže tam byla, takže byl nejvyšší čas vypadnout.

A vyrazili jsme směrem k Pinnacles Desert. Pinnacles jsou takový velký šutry, který vypadaj podobně jako termitiště. Nějak jsme si to tam prošli po značeném okruhu, vyfotili, zanadávali na rejže s jejich autama, protože se všude motali a táta nemohl udělat ani fotku s dobrou kompozicí, ovšem to je taky diskutabilní, jestli za to mohli rejže nebo jestli je tatá jenom neschopnej.

Po prochajdě jsme vyrazili do dalšího campu, nic extra zajímavého. Jen potom, co jsme šly se ségrou na chcandu, tak hned po otevření dveří nás vystrašila obrovská cedule s nápisem ´´pozor, jedovatí hadi!´´. A vzhledem k naší připosranosti jsme se na každym rohu ohlížely, jestli někde není nastražená ta slizká plazící se mrcha. Já se dokonce bála natolik, že jsem se vždycky koukala i za záchod.

24. 12. 2019 Štědrej večer nastal, z hadů jsem se nepřiposral

Ráno jsme vyjeli směr teta a strejda. Před cestou jsme se ještě asi na půl hoďky vypleskli na pláži a po cestě to kempli v Guildertonu, což je místo, kde ustí Moor river a střetává se tam i s mořem. Bylo to zas moc hezké, tak jsme si udělali piknik a následně vykoupali v řece.

Konečně nás po pár hodinách zase vítá teta a pomalu už ve dveřích nám nabízí nějaké jídlo, luxus! Naštěstí si z nás nikdo nic moc nedal, protože to, co nás čekalo večer by nakrmilo snad i celej Perth, ale nakrmilo to jen nás hehe:D samozřejmě se pak nikdo z nás nemohl pomalu ani hejbat jo, ale přeci jen se nám podařilo se nějakým záhadným způsobem doplazit ke stromečku a rozdat si pár krásných dárečků.

25.12. 2019 Procházka Perthem

Dnes se vyrazilo do Perthu. Prošli jsme snad celej ten překrásnej park, nádhera. Všechny možné kytičky, obří stromy x let staré a nádherný trávník. Jednu chvíli jsem si připadal jak v posmrtném ráji, úžasné. Plus bylo krásných 37 stupňů, takže jsem si to mimořádně užívala, jen ségra málem chcípla, ale žije, takže cajk.

Jediné mínus bylo, že měli skoro všude zavřeno, a to, co bylo otevřené, tak tam odmítali obsluhovat bez rezervace, takže kafe a dobrý papu bylo zase až u tety.

26. 12. 2019 Žraloci na pláži

Dnes se opět vyjíždělo za podívanou, cílová destinace Yallingup, kde jsme zůstávali dvě noci. Po

příjezdu jsme si zašli na kafe a šli si ho vypít k výhledu na moře. Naše klidné pití kávičky se zvrhlo v dramatické pozorovaní kroužící helikoptéry nad mořem. Kroužila velice blízko břehu a taky že to nebylo jen tak.. všichni najednou začali vybíhat z moře na břeh a čekali co se bude dít. Nikdo nic netušil a my spekulovali o tom, jestli hledají utopeného surfaře nebo sežraného surfaře, ale krvavý pruh vody bohužel nikde nebyl a utopený surfař taky ne, tak co se teda děje?! takže nám nezbývalo nic jiného, než jít omrknout terén. No, až zas takový drama to nebylo, jen se objevili poblíž břehu žraloci, takže jenom zakázali koupání a zapíchali cedule s nápisem ´´Pozor žraloci!´´

A vzhledem k týhle nudě táta rozhodl, že vyrazíme na výlet. No tak jsme se tak jako lážo plážo prošli podél pobřeží s krásným výhledem, aby se neřeklo, pak jsme se stavili v rozkošné pekárničce a vyrazili zpět do campu na kafe.

27. 12. 2019 Maják a nejsmutnější den naší rodiny

Dnes už žraloci nebyli, takže jsme se zase vypleskli na pláž a rochnili se. Pak to byla už nuda, takže jsme něco málo snědli a vyrazili zase na výletek.. táta nás dovezl k majáku, kolem kterého vedl okruh, takže jsme ho pomalou chůzí procházeli a kochali se krajinou.

Po návratu do campu tatík klasicky začal grilovat. Už ani nevím, co to bylo, ale bylo to dobrý. Po dojezení, při našem klábosení máme přišla ta nejbolestivější zpráva za celý život nás všech. Byla to zpráva od babičky a stálo v ní, že se metastáze v Robinkovi rozšířila po celých játrech, že je v kritickém stavu a že doktoři doporučují eutanazii… Ano, opravdu mluvím o tom našem nejkrásnějším pejskovi. O tom pejskovi, který byl se mnou už mých 4 let. O tom pejskovi, který s námi procestoval skoro celý svět. O tom pejskovi, který i napsal jednu celou naší cestu na tuhle stránku. O pejskovi, který byl ten největší hrdina a posera v jednom. O pejskovi, který prostě s námi žil skoro 12 let a jmenoval se Robin.

Neuvěřitelná bolest.. V životě jsem neviděla tuhle rodinu takhle v depresích topící se slzami.. já s tátou jsme to nějak neunesli a museli jsme odejít se někam projít, každý zvlášť samozřejmě. Po návratu k autu jsme všichni zaznamenali jednu přenádhernou věc.. Nikdy před tím na obloze nebyly hvězdy, ale dnes to bylo jiné. Obloho byla úplně obsypaná, že se tam ty hvězdy skoro až ani nevešly. A takhle krásné nebe je teď pořád a určitě to není žádná náhoda, že ty hvězdy vykukujou takhle po Robinkovo smrti.

28. 12. 2019 Komerční rádoby hippie městečko

Dnešní ráno bylo pořád takové smutné, stejně jako zbytek celého dne. Po snídani jsme se sbalili a vyrazili směr Margharet river Ačkoliv název může být zavádějící, že je to zase nějaké místo, kde ústí řeka, tak vás zklamu, tentokrát je to městečko. Mělo to být takové klidné, rozkošné, uvolněné hippie městečko. Bylo vše až na to hippie. Hipíci tam moc nebyli, jen dvě prodavačky v takovém předraženém hippie obchodě. Bohužel se tady z toho stalo taková turistická atrakce no, ale galerie měli pěkné. Ještě jsem zapomněla zmínit, že cestou jsme se ještě stavili v Canal Rock, což bylo takové krásné místo u moře s krásnými přírodními kamennými útvary, o které se rozstřikovaly vlny.

 

 

 

Po obhlídce tatík zavelil, že razíme do jeskyně jménem Jewel Cave a musím říct, že to bylo fakt drsný. Krása střídala nádheru včetně našeho rozkošného průvodce. Ovšem co už tak krásný nebylo, bylo to nechutný chrchlání, popotahování a polykání soplů nějakých indů. Málem jsem z toho grcla. Ovšem co už bylo jen tak tak abych to tam vážně nepogrcala bylo, když ten nejstarší ind si potáhl nudli a následně ji odflusl do těch 3 tisíce let starejch krápníků. Mňamka. Takže se ségrou jsme se od něj snažily držet co nejdál, ale ten frajer byl snad všude, takže chrchlání za hlavou jsme se nezbavily ani na vteřinu… no, takže čas se zase přesunout do campu.

 

 

 

V campu jsme asi 15 min vybírali relativně vhodné a rovné místo na zaparkování, když jsme ho konečně našli, tak asi po 5ti minutách za náma přišla nějaká australská tlusťoška, která nutně potřebovala parkovat přímo vedle svýho stanu, takže nás vyhodila. Táta teda nasraně přeparkoval a pak to okomentoval slovy ´´doufám, že je ta tlustá píča už spokojená!´´ vypadalo to, že byla.

29. 12. 2019 Jsem lovec hadů

Po ranním kafíčku jsme vyrazili na maják, Mys Leeuwin, kde se střetává Indický a Jižní ledový oceán. Pěkně to tam fučí a všude byly cedule s nápisem ´´ pozor, jedovatí hadi!´´. a ty cedule tam nebyly rozhodně jen tak pro nic za nic.. Chtěli jsme sejít k jednomu výhledu a najednou vyjeknu ´´ Jé, hele had´´ . No, po chvilce jsem to přehodnotila na ´´fuj had´´, protože byl fakt nechutnej.. Ségra, která z nich má fobii se statečně rozhodla, že se na něj koukne z blízka, jenže když se začala přibližovat, tak ten hnusnej sliz se najednou pohnul a ona vzala čáru. Takový sprinty jsem snad v životě nikdy neviděla a už vůbec né od ségry, neuvěřitelný.

Po důkladné prohlídce všeho jsme vyrazili k nejbližšímu grilu u pláže, abychom si mohli udělat vajíčka se slaninkou a následně se s kafíčkem zase poflakovat. Pak už padre začal směřovat do národního parku, kde jsme se zastavili na divoké pláži, kde bych si vážně netroufla koupat. Ty vlny byly ohromný, ale bylo to krásný.

Nastával čas hledání campu, jenže všechny campy byly plný, takže tatík byl nasratý a mi nakonec spali někde na campovacím parkovišti. Nebylo to tak hrozný, dokonce tam byl i signál, ale všude jsem viděla hady. Dokonce se mi o nich i zdálo, takže když se mě ve spánku omylem ségra dotkla, tak jsem ji praštila, protože jsem si myslela, že na mě utočí hadi, takže jsem se úplně vymrštila a majzla ji. Pak si ještě stěžovala.. no co, nemá se mě dotýkat, čůza jedna.

30. 12. 2019 Bez benzinu a zpruzená sestra

Ráno jsme se smáli mému nočnímu lovení hadů, ovšem smích nás přešel, když padre zjistlil, že nám dochází benzin. Nejbližší městečko bylo asi 30km od nás, s tím že benzín byl takřka na nule. Ale zvládli jsme to. Městečko se jmenovalo Nannup a bylo hrozně rozkošné, tak jsme si zašli do kavárničky, ale kavárna byla tragická… na ty čtyři kafe jsme čekali asi ¾ hodiny, takže rodinka byla pěkně hořká. A hořkost se ještě zvýšila, když konečně slečna to kafe přinesla, ale totálně ho rozlila a hrníčky ještě ohmatala rukama. Ale jinak to kafe bylo docela dobrý. Před odjezdem jsme udělali s mamkou ještě rychlý nákup v místní galerii a vyrazili dál do vnitrozemí.

Tam tatík objevil krásný samoobslužný camp u čisté řeky. Všem se nám tam líbilo, jen sestra zase pindala, páč se nemohla osprchovat, otravovaly ji mouchy a ještě ke všemu tam nebyl signál, no prostě hrozná tragédie. Ale pak se najedla a byla dobrá. Ještě jsme se zašli vykoupat a pane jo, krása, nutně potřebuju takhle krásné, čisté, příjemné místo s čistou vodou někde v okolí Prahy.

Díky nulovému signálu jsem si i nějakou dobu povídala sama s tátou a byla to celkem magická a hezká chvilka. Zjistila jsem, že jsem tak trochu jeho ženská kopie, to je cool. Pak šel grilovat klokana a tyo, to maso bylo přímo božské. Mňam mňam. Při trávení klokana nás při povídaní začali doprovázet krásným zpěvem australani. U toho poslouchání se i tatík sám opil, zatímco já psala tohle.

31. 12. 2019 Zmatený tatík a Silvestr

Ráno byl tatík tak zmatenej z toho chlastu, že nemohl najít ani záchod.. Tak jsme se mu zasmáli, posnídali a vyrazili zase zpátky k tetě a strejdovi. Tam nás opět čekalo obžerstní, které nás doprovázelo až do půl noci. Celej večer jsme si povídali a vyprávěli různé historky. Dokonce proběhl i rychlý hovor s babi. Pak odbila půl noc a my šli spát.

1. 1. 2020 Australský nový rok

Dnes tu máme se ségrou poslední den, takže jsme všichni ještě vyrazili na pláž se rozloučit s oceánem a pak po opalovačce, při které se poprvé konečně nikdo nespálil jeli domu balit. Teď nám zbývá se jen už dobalit, najíst a psychicky se připravit na let a zimu. Papa Austrálie.



Pákistán ve fotografii



Láhaur

Cestou z Péšáváru do hlavního města provincie Pandžáb jsme odbočili k druhému největšímu solnému dolu na světě Khewra. Leží v podhůří Himálájí stovky kilometrů od největšího pohoří světa. Pouze odtud se vyváží do celého světa, i k nám, himálajská kamenná sůl a prodává se za mnohem vyšší ceny než ostatní sůl. Zato obsahuje příměs těžkých kovů, je mírně radioaktivní a neobsahuje pro nás důležitý jód 🙂 Pokračování »



Péšávár – město květin a pašeráků

V tomto městě se prolínají dva rozdílné světy – směrem na východ Pákistán jako stát, který se snaží být do jisté míry moderní a směrem na západ k afghánské hranici, kde vládne zvykové právo a kmenové rady. Díky strategické poloze byl Péšávár po dlouhá staletí centrem obchodu mezi jižní a střední Asií, Afghánistánem i Středním východem a rozkládal se na trase hedvábné stezky. V minulosti byl významným buddhistickým centrem pod názvem Pušapur, což znamenalo město květů. Později se stal součástí Mughalské říše, jejíž vládcové přinesli islám a postavili zde zahrady, mešity a další významné stavby. Střed starého města tvoří labyrint uliček, plný zboží, lidí, motorek, oslů, mulů, velbloudů, hluku a smogu. Stále si ale uchoval starou amosféru obchodního rušného centra, které připomnína nejen celá řada čajoven, kde se ve velkých samovarech vaří voda, ze které se připraví nespočet šálků zeleného nebo černého čaje. Pokud zvednete zrak nahoru a máte štěstí, že o něco nebo někoho nezakopnete, můžete vidět úzké věže minaretů starých mešit nebo již poněkud zanedbané a schátralé domy, které dávají tušit, že je vystavěli bohatí obchodníci, i když nádhera jemně vyřezávaných ozdob kolem oken a dveří pomalu mizí pod nánosem prachu a času. Pokračování »



Swat – jednotka rychlého nasazení

Údolí Swat leží u severozápadní hranice s Afghánistánem. Ani Britové neměli toto území pod kontrolou a doposud nebylo správně zcela začleněno do Pákistánu. To se ale mění a vláda se snaží zavést postupně standardní daně a centrální moc, které zde doposud neplatily. Pokračování »



Hindukúš – postrach hindů

Z Karákóramu jsme se začali přesouvat do dalšího pákistánského pohoří – Hindukúše. Zastavili jsme se v Gilgitu vyměnit bus za džípy, kterými se pokračovalo dále po silnicích horších, než je opravená Karákóram Highway.Gilgit je hektické prašné místo s mnoha krámkami podél hlavních ulic. Na tomto místě se konečně zmíním o důvodu, proč se do Pákistánu vrací ráda řada cestovatelů. Tím je přátelskost a srdečnost místních lidí. Právě tady jsem si to znovu uvědomil, protože se na nás usmívali, zdravili se s námi a živě se snažili zjistit, odkud přijíždíme a jak se nám zde líbí. Ještě více ilustrační je moje návštěva lékárny. Potřeboval jsem si koupit kapky do nosu. Po diskuzi o přípravcích jsem se lékárníka zeptal, kolik budu platit. Odpovědel mi, že nic, že jsem tady host. Pokračování »



Království Hunza

Od Raikotského mostu jsme pokračovali dál na sever po Karákóram Highway, která se probíjí údolím podél řeky Hunza.

Mirové, vládci království, vybudovali před 750 lety nad hlavním městem Karimabádem starší pevnost Altit a mladší Baltit, která sloužila zároveň jako královský palac. Trochu překvapivě se v přijímacím sále nachází v podlaze malý čtvercový poklop, pod nímž byla zásobárna vína. V předislámské době se zde totiž vyrábělo víno, ale dnes je už zásobárna dávno a dávno vyprázdněná. Pokračování »