Z Karákóramu jsme se začali přesouvat do dalšího pákistánského pohoří – Hindukúše. Zastavili jsme se v Gilgitu vyměnit bus za džípy, kterými se pokračovalo dále po silnicích horších, než je opravená Karákóram Highway.Gilgit je hektické prašné místo s mnoha krámkami podél hlavních ulic. Na tomto místě se konečně zmíním o důvodu, proč se do Pákistánu vrací ráda řada cestovatelů. Tím je přátelskost a srdečnost místních lidí. Právě tady jsem si to znovu uvědomil, protože se na nás usmívali, zdravili se s námi a živě se snažili zjistit, odkud přijíždíme a jak se nám zde líbí. Ještě více ilustrační je moje návštěva lékárny. Potřeboval jsem si koupit kapky do nosu. Po diskuzi o přípravcích jsem se lékárníka zeptal, kolik budu platit. Odpovědel mi, že nic, že jsem tady host. Pokračování
Království Hunza
Od Raikotského mostu jsme pokračovali dál na sever po Karákóram Highway, která se probíjí údolím podél řeky Hunza.
Mirové, vládci království, vybudovali před 750 lety nad hlavním městem Karimabádem starší pevnost Altit a mladší Baltit, která sloužila zároveň jako královský palac. Trochu překvapivě se v přijímacím sále nachází v podlaze malý čtvercový poklop, pod nímž byla zásobárna vína. V předislámské době se zde totiž vyrábělo víno, ale dnes je už zásobárna dávno a dávno vyprázdněná. Pokračování
Bin Ládinova pomsta
Z Islamábádu jsme udělali odbočku do Taksily, rozsáhlého území s mnoha roztroušenými památkami z předislámské éry. Tady mají k těmto památkám respekt a dobře o ně pečují.
Na sever se vydáváme po nejvyšší, nejdrsnější a dříve také nejnebezpečnější silnici Asie – Karákóram Highway. Ta se začala stavět v roce 1968 na trase kopírující jednu z větví staré Hedvábné stezky. Měří 1300 km, průjezdná byla po deseti letech od začátku stavby, spotřebovala 8 tisíc tun dynamitu a přes 800 životů… Na jednom místě u soutoku řeky Indus a Gilgit protíná bod, kde se potkávají tři pohoří – Himálaj, Karákóram a Hindukúš. Dnes je velká část rekonstruovaná, ale nebezpečnost místních silnic nám připomněla nehoda autobusu v prudkých serpentinách. Pokračování
Na úvod…
„Dobrodružství začíná! Jaké to bude, vrátit se po deseti letech do země nejpohostinejsich lidí na světě, kde nemá lidský život cenu větší než pár kusů dobytka? Čekají nás nejvyšší pohoří světa, ohromné ledovce, nádherné výhledy, muži se zbraněmi v rukou, skvělé jídlo. Nemůžu se dočkat 😁“ M.Č. 10.9.2019 Pokračování
Skotsko 2018
Neist Point
Většina fotek z tohoto místa bývá při západu slunce, kdy je skála krásně nasvícena. Případně když se tu honí bouřkové mraky a vytváří zajímavou atmosféru. Ovšem já na počasí během celé návštěvy Skotska takové štěstí neměl a většina snímků (pokud vůbec vznikla), byla focena za mnohem horších podmínek...
Z deníku Mařenky II. (po deseti letech) – Chidenguele
Líně jsme šourali místním trhem s vyřezávanými soškami, tradičními malbami, dřevěnými náušnicemi a barevnými látkami. Zůstali jsme tam pěknou chvíli a vybrali si dárečky, které dovezeme a samozřejmě suvenýr do sbírky-vyřezávanou a ručně malovanou masku a sochu z ebenového dřeva. Po zdlouhavém smlouvání jsme se přesunuli o kousíček dál pro čerstvé ovoce a pečené kuře na špejli. Byla jsem totiž po včerejším extempore dost hladová. Ještě jsme se zastavili na pláži kousek od našeho kempu a pak už směřovali do naší poslední destinace v Mosambiku- do Chidenguele na Sunset beach. Přijeli jsme tam k večeru. Překvapila mě jaká byla zima, byť jsme stále byli na pobřeží. Večer jsme zakončili čerstvými kalamáry, které jsme zakoupili ráno na trhu. Pokračování
Z deníku Mařenky II. (po deseti letech) – Praya de Tofo
Příštího rána jsme se neskutečně dlouho balili a vyrazili až skoro v půl jedenácté. Strávili jsme prakticky celý den v autě až do příjezdu na Praya de Tofo, kde jsme zůstali další dvě noci. Den nebyl ničím vzrušující, za zmínku však stojí večeře. Nacpali sme se totiž pidi rybkami, mořskými jazyky a završili to směšnými mušlemi, které vypadaly jako mini piňdourky. Společnost nám dělaly tři kočičky, které povečeřely s námi. Poslední vzrušení dne bylo, když se přihnal tatíček s pokřiveným výrazem a pravil, ať najdeme desinfekci a šití. Vyvalila jsem bulvy na zkrvavený palec u nohy. Dobře to dopadlo, na šití to nebylo (ale hysterie okolo toho byla…). Pokračování
Z deníku Mařenky (po deseti letech) – Bazaruto n.p.
Jestli jsem si myslela, že cesta do parku Bahnine byla úmorná, tak cesta na pobřeží byla ještě daleko příšernější-trvala totiž téměř deset hodin.Nikde nic, tu a tam maličká vesnička. Cesta, kterou navigace ukazovala jako hlavní, vypadala jako u nás polní cestička pro pěší, nemluvě o dírách a úmorném vedru. Všichni už jsme byli tak otrávení (a co hůř naklepaní jak řízky), že už nikdo z nás téměř nic neříkal. Pár kilometrů před pobřežím se navigace rozhodla stávkovat-tatíčkova slova nelze publikovat do veřejné sféry (skoro jsem měla strach, že mu praskne žilka v oku). Za tmy jsme dorazili do kempu Baobab beach ve městečku Vilankulo a na mě pravděpodobně zapůsobil mořský vzduch, šumění moře a závan civilizace jako afrodiziaukum neb jsem plná elánu vyběhla z auta a prozkoumávala pobřeží a zákoutí kempu. Za to Kačence byl příjezd na pobřeží úplně jedno, protože ležela v autě s horečkou 38,9 a dokonce odmítla jít na večeři ( to jí muselo být hodně zle..). Bylo dost hodin a nám se po té náročné cestě nechtělo jít mimo kemp, zvolili jsme tedy večeři v kempu. Daleko víc bych si ty plody moře vychutnala , kdybych na jídlo nečekala přes hodinu. 🙂 Kačenka mezitím propotila celý spacák a udělalo se jí líp, což se projevilo otravováním milované a k smrti unavené sestry. Pokračování
Z deníčku Mařenky II. ( po deseti letech ) – Banhine n.p.
Následujícího dne jsme to obzvlášť nevychytali s časem. Tím, že jsme si ráno dopřávali vejce se slaninou a čekali než uschnou stany, jsme vyrazili téměř v půl desáté. U výjezdu z brány parku jsme se rangerů ptali na cestu do následujícího parku Bahnine. Ti nám popsali nejkratší cestu a tvrdili, že nám to potrvá maximálně dvě a půl hodiny. Doteď nechápu, jak na to přišli,protože do Bahnine jsme přijeli až dalšího dne skoro dopoledne, ale to předbíhám. Pokračování