Po namáhavějším dopoledni s návštěvou jeskyně nás čekal dlouhý přejezd náročnějším terénem. Nejdříve se zastávkou a obědem opět na Dihamri, kde na nás měly čekat langusty. Ale nečekaly, protože moře bylo toho dne poněkud neklidné. Náhrada byla ovšem rovněž chutná. Vůbec celý pobyt jsme si na Sokotře gurmánsky užívali. Každý den vynikající ryba nebo jiná mořská potvora, jednou kůzle a kuře. Okolní vody jsou nezasažené průmyslovým rybolovem a tudíž bohaté na ryby. Žlutoploutví tuňáci, barakudy, žraloci a plno korálových chutných ryb, jejichž jména neznám. Řidiči a průvodce se v přípravě jídla střídali. A šlo jim to velmi dobře, i když doma vaří zásadně jejich manželky.
V pozdním odpoledním slunci, jsme dorazili na bílé písečné duny Zahak na jižní straně ostrova. Měkké světlo a stíny kreslily fotogenické reliéfy. Tedy do chvíle, než se další turisté nesmyslně vrhli do písku a pokryli svými těly většinu dun… Bylo to poprvé, kdy jsme se potkali s větším množstvím dalších návštěvníků. Létá sem pouze jedno letadlo týdně, které přepraví tak stovku turistů. Letenky se nedají běžně koupit a ti, kteří návštěvy Sokotry organizují, musí mít vše správně podchycené. Sto turistů je relativně málo, ale pokud se jich sejde více na jednom místě, je jich relativně hodně. Zázemí pro kempování je omezené a na atraktivních místech je už znát, že se hromadí lidský i plastový odpad. Naši řidiči sice poctivě vše použité odkládali do odpadních pytlů, ale jaký bude jejich osud po návratu zpět, to jsme se raději nepídili. Tlak na navýšení počtu letů je značný a příjem z turismu pro místní zásadní. Pokud ale nevznikne lepší infrastruktura a hlavně se nezačne správně likvidovat plastový bordel, bude to pro krásu ostrova dost velký problém. A představa, že by se do turismu mohly vložit velké peníze od šejků nebo Číňanů a vybudovat turistické resorty, je přímo děsivá…
Večer a noc jsme strávili sami u nádherné pláže poblíž malé vesničky a s ranním koupáním v moři. Nádhera, která by se mohla lehce změnit…
