Ohridské jezero

Kruh se pomalu uzavírá… Pá přeplanoval trasu a k Ohridskému jezeru jsme to vzali zkratkou přes Albánii. S loňskou trasou jsme se protnuli v jižní části jezera v městečku Pogradec a pokračovali po východní straně jezera do Makedonie směr Ohrid.

Cestou Pí četla komentáře k mému vyprávění. Nějaká známá nebo kamarádka psala, jak jejich pejsek v noci poblil čisté povlečení v posteli. To mě inspirovalo,  představil si blitinky,  udělalo se mi špatně a vyblil se po dlouhé době v autě 😉 

Skoro jsem nepoznal kemp na břehu Ohridského jezera, co tam bylo letos lidí. A to jsme nocovali pár metrů od místa, kde vloni první noc na naši cestě do Albánie. Ještě koupel v nádherně čisté vodě, poslední noc dovolené aby druhý den předlouhá otravná cesta domů. 

Cestou aspoň vytáčím páníčky požíráním všeho, co najdu na odpočívadlech na zemi. Nadávají mi do dobytků, ale za tu srandu to stojí. Jen mi možná bude zase špatně a pobliju auto. Haf.



Prespanské jezero

Mezi Malým a Velkým Prespanským jezerem jsme našli konečně od veškeré civilizace vzdálené místo, kde jsme se na dvě noci utábořili a já jsem si konečně zase mohl dělat, co chci – značkovat teritorium, ňafat, chodit na výpravy do okolí a kadit kdy chci. Jen na koupání to tam kvůli rákosí, bahnu a vodním rostlinám moc nebylo. 

Pá prohlásil, že naloví ryby. Poprvé v životě 🙂 Naštěstí to prozřetelně jistil hned po ránu koupí kapra od místního rybáře. Kromě toho, že místo nebylo vhodné k chytání ryb ze břehu, řešil hlavně zamotávajíci se vlasec 😀 

Čas u jezera jsme příjemně proflákali a páníčkové se bavili pozorováním ptáků, kterými je lokalita vyhlášená.

Odpoledne jsme se vypravili na ostrůvek spojený s pevninou dlouhým pontonovým mostem. Překvapily nás ale manévry policie a davy lidí mířící na toto místo.  Dozvěděli jsme se, že se tu bude konat koncert jakéhosi známého a populárního řeckého zpěváka. Podle věkového průměru publika a počtu zdravotníků to mohl být někdo jako Karel Gott 🙂 Dokonce na pontonech stali připraveni záchranáři se záchranými kruhy! Manévry policie a armády nebyly kvůli gerontům, ale protože se měl přijet podívat i řecký premiér. Pá prohlásil, že odcházíme, že nemusí potkat komouše ještě na dovolené v Řecku, že mu úplně stačí ty, které potkává doma. 

Nejhezčí byly ale podvečery. Seděli jsme u ohně, páníčkové si opékali večeři a všichni jsme pozorovali západ nad jezerem, poslouchali všemožné zvuky přírody a já se chodil k páníčkům mazlit. Mám je rád a oni mají rádi mě. Obraz, který si odvezeme ve vzpomínkách a který si vezmu s sebou do psího nebe, až přijde můj čas… 



Vikos 

Dojeli jsme na sever do hor s legračním názvem Pindos. Je zde řada vesniček s kamennými domy s břidlicovými střechami, kde se nezastavil čas… Pá si zde zlepšoval náladu po blamáži s věštírnou, malá h stále něco fotila a Pí po mě uklízela hovna. 

Další den jsme vyrazili na túru do nejhlubší soutěsky na světě Vikos. Pro Pá to byl již třetí nejhlubší kaňon na světě, který procházel, ale pro mě první. První čtyři hodiny to byla zábava, nikdo mě neomezoval a běhal jsem vesele nahoru dolů. Závěr byl ale očištec a závěrečný výstup ze soutěsky ve vedru jsem skoro nepřežil… Mám už taky nějaký roky. Nahoře mě Pá polejval vodou, abych se vzpamatoval. Tohle teda trochu přehnali. Sice se mě pokoušeli udobřit dobrým jídlem, ale tohle nemůžu přejít jen tak…

Druhý den jsme se cestou k makedonsko-albánským hranicím stavili ve dvou hezkých městečkách. Tady jsem zahájil svojí parádní disciplínu – motání se pod nohy. V tom jsem fakt dobrej 🙂 Když mě vedla Pí na vodítku, motal se a nešel, až si ukopla palec, zakopla o mě a potom mě nakopla. Když jsem měl čekat a Pí fotila, běžel jsem a škubal vodítkem tak, že nic nevyfotila.

Po tom dobrém žrádle, kterým se mě snažili uplatit, jsem schválně v autě prděl tak, že mi nadávali do smradlavejch sviní a chtěli mě cestou nechat mezi dalšími opuštěnými psy. 

Pomstu jsem korunoval po příjezdu na Prespanské jezero, kdy jsem při procházce po břehu našel smrdutou mršinu a stihl jsem se v ní vyválet. Páchnul jsem tak, že se mnou nemohli jet autem, půjčili si od nějakého pána hadici a zlili mě vodou. To se dalo přežít, ale za tu túru byla pomsta docela vyvedená;-) Haf! 



Věštírna

Tak tohle je zatím nejlepší historka. Takhle nasranej Pá nebyl za celou dobu 🙂 Ale od začátku, protože tenhle příběh se neodehrál v jeden den.

Při odjezdu z Meteory Pá naplánoval zastávku na nejvýznamnější památce této oblasti – dodonskén divadle s věštírnou. Místo leží nedaleko od dálnice táhnoucí se horami, s řadou tunelů. Navigace nás ale vyvedla mimo dálnici a zpět na ni do protisměru, takže jsme přejeli v opačném směru dlouhý úsek s tunely a zaplatili podruhé mýtné, abychom se mohli opět až na odbočce na Meteoru vrátit zpět a mýtné si zaplatit potřetí… 

Tím ovšem příběh neúspěšné návštěvy věštírny neskončil. Po dvoudenním odpočinku na opravdu hezké pláži, kde mě nikdo neomezoval, jsme zamířili na sever do hor. Vyrazili jsme včas, tak Pá zamířil z jiné strany opět do Dodoni, že ukáže malé h, jak taková věštírna vypadá. První navigace nás ale přivedla někam, kde Dodoni rozhodně není… Řídili jsme se tedy navigací Google. Ta nás vedla prudkými horskými silničkami tak dlouho, že začínalo být jasné, že tady nejvýznamnější památka nebude… Cesta skončila uprostřed vesničky, kde se nás pán ptal, jestli nám může pomoci. Pá mu říkal, co hledáme a že je asi chyba v navigaci. Pán se smál, že nejsme jediní, kdo hledá podle Google Dodoni a končí u nich. 

To už měl Pá fakt dost, protože jsme ztratili zbytečně spoustu času. Navíc se po cestě šílenými horskými silničkami přihodilo něco, o čem mi Pá pod trestem smrti zakázal psát a stálo ho další zbytečný peníze. To už Pá jen ječel, že se na nějakou blbou věštírnu může fakt vysrat. Nechápu to, protože přeci když chci do věštírny, tak si musím předem nechat věštit, jestli je příhodná chvíle na takovou cestu a jestli tam šťastně dorazím… Haf. 



Meteora 

východu jsme přejížděli celé Řecko zase na západ, až k Jónskému moři. Cestou jsme se stavili na nějakým zbořeništi s hezkejma sloupama a mozaikama, kde mě páníčkové vláčeli v příšerným vedru po celým rozsáhlým areálu. Byl jsem tak vysušený, že jsem nemohl pomočit ani všechny památky, které jsem chtěl. Do muzea mě naštěstí už netahali, ale nechali mě v autě na sluníčku, takže jsem si moc nepomohl. Jmenuje se to tam Pella a narodil se tam Alexander Veliký.

Další úmorná zastávka byla Veria. Chodili jsme úzkými uličkami turecké čtvrti nahoru dolů, kolem rozpadlých i oprávněných domů a starých kostelů. Nejhezčí byla malá židovská část se synagogou. Kousek od ní je platan, na který Turci pověsili metropolitu.

Navečer jsme zajeli ještě do Verjiny, kde mě už nikam netahali a šli si prohlédnout pohřebiště makedonských králů, kde je i pohřben Filip II., kterého tu zapíchli na svatbě svojí dcery. 

Večer jsme konečně dorazili mezi vysoké skály a já se těšil, jak si to v nich další den užiju. Jenže na těch skalách byly staré stavby s křížem, kam se valily davy směšně oblečených lidí. Dovnitř mě nepustili. Byl jsem rád, protože tam byli divný páni v hábitech a napadlo mě, že to mohou být ty teroristi nebo islamisti, jak se teď o nich furt mluví. Asi ano, protože nutili návštěvníky, aby se zahalovali. Čekání mě ale nebavilo, tak jsem aspoň ňafal z jedné skály na druhou, kdy se to náramně rozléhalo pravoslavným tichem…Ňaf 



Akacia Robinia 

Tak po mě pojmenovali i strom 🙂 



Rodopi 

Jedeme na východ. Moc to nechápu, protože když se prej zeptáte Řeků, co tam je, odpoví, že nic. A ještě Turci. Spíš by tam měli být Bulhaři. 

Stavili jsme se v nějakým docela hezkým městě s tureckou čtvrtí a hradem. Kavala se jmenuje. Cestou strmými kamenitými uličkami jsem zkoušel nahánět kočky, ale místní drzá rasa se mě nebála. Navíc nahoře na hradě mě chtěla sežrat fena nějakýho bulharskýho vlka. 

Pá se stále snažil zjistit nějaké informace o horách, kam jedeme, ale ačkoliv jsou pár kilometrů, nikdo z dotázaných tam nebyl. Čekám, že to bude zase silný zážitek… 

Jedeme do hor do bouře, která vypadá jako apokalypsa… 

Další den konečně vystoupáme do pořádných kopců. Očekávám nějakou túru, ale pořád jen jedeme. Dvakrát jsme vyrazili kousek k vodopádům. To bylo fajn. Až na to, že páníčkové hysterčili, že spadnu ze skály a že nemám pud sebezáchovy a pořád jsem musel bejt uvázanej.  Podobně to probíhalo i druhý den – stále jsme jeli nahoru a dolů a dojeli jsme skoro do Bulharska. 

Nejzábavnější to bylo ale večer. Nocovali jsme v přírodě a ve mě se zase začaly probouzet divoký pudy. Jen to nesmím přehnat jako loni v Albánii, kdy mě Pá chtěl zabít polní lopatkou a zahrabat. A to jsem ho jen nechtěl pustit na jeho místo v autě a ukousnul jsem mu kus baterky. Za to mě škrtil ručníkem, až mi začaly vylejzat bulvy… Škoda, že tu není velká H, ta se mě bojí a na ni můžu zkoušet ledasco.

Přes další hezký město Xanti jsme dojeli skoro až do Turecka. Nechápu, co tam děláme, ale jsme v kempu hned u pláže. Ráno se nechám zase odnést do moře, ale nějakej tupě vypadající Řek na nás něco stále hulákal a ukazoval ke břehu. Jiní pánové tlumočili, že psi sem vůbec nesmí. To mě dost vytočilo, protože jsem určitě po tolika koupelích v moři čistější než on. Navíc se na rozdíl od něho do vody nevymočím.  Pá toho člověka nazval kverulantským kreténem a pokaždé, když ho potkal, na něho dělal „haf, haf“. To bylo legrační, pánovi to nijak nepomohlo. Stejně ale končím v autě a navíc musím být v kempu stále na vodítku. Na rozdíl od koček, kterých tu mají hosté hodně. Aspoň na nich se mstím a využívám jakoukoliv příležitost, abych zdrhnul a honil je. To zase vytáčí páníčky i hosty s kočkama 🙂 

Jedeme skoro do Turecka. Je tam národní park, kde jsou snad všechny evropské druhy dravých ptáků. Dokonce bych mohl mít šanci ulovit supa hnědého! 

Ale nebudu mít neb je celý park kvůli nebezpečí požáru uzavřen. Vracíme se tedy zpět a Pá opět vypadá, jako by mě chtěl zabít lopatkou, i když za riziko požárů fakt nemůžu… Haf. 



Víkend 

Odjeli jsme na jih k moři na Chalkidiki, kde jsou prej hezký pláže. Zamířili jsme rovnou na ten druhý výběžek poloostrova – prostřední prst. Vztyčený prostředníček… A tady začalo být jasné, jak prakticky vypadá řecký nejvýznamnější svátek – přijeli jsme za tmy, takže hledání místa na přenocování bylo nemožné. Objížděli jsme kempy a všude bylo plně obsazeno. Až v jednom bylo ještě nějaké místo mimo zastínění, pěkně na sluníčku 🙂 Aspoň si páníčkové užijí teplo.

Konečně koupání v moři. Vodu moc nemusím, ale takhle mě to celkem baví – malá H mě odnese do vody, tam mě páníčkové nosí a nadnáší a občas musím jen udělat radost jim i lidem kolem tím, že jakmile jsem těsně nad vodou, začnu mrskat nožičkama jako bych plaval. Je to takový reflex, nevím, co je na tom vtipnýho, ale všichni se tomu nablble tlemí.

Občas mě zatáhnout daleko od břehu a vypustí mě zpět. To mě moc nebaví, ale páníčky to baví. Potom mě vyždímou a odnesou do plážového stanu. To je celkem fajn, jen ho musím sdílet s malou H a je tam dost těsno. Většinu času tam prochrápu a bavím se jen tím, že malý H prdím do obličeje. To mě baví. 

Nudný pobyt u moře si ještě občas zpestřím útěkem. Vyvléknu se z obojku a lítám mezi lidmi, ňafu a házím kolem písek. Minimálně dva páníčkové mě honí a různě se omlouvají za pomočený slunečníky. Když to stihnu, tak se u někoho vyseru a to se potom Pí musí omlouvat a stydí se za mě. 

Našli jsme nějakou prej krásnou divokou pláž s tyrkysovou vodou. Bylo tam hezky, než tu malou plážíčku svými těly do posledního místa zaplnili lidi. Těsně před nás si lehl do písku týpek, kterej celou dobu hulil nějakou voňavou trávu a občas do toho přidal něco, co vypadalo jako moje hodně tuhý hovno. To vydržel dělat celej den. Se mu nedivím. Haf.



Psí život II.



Psí život