Další přírodní pozoruhodností severní oblasti, je 15 kilometrů dlouhé Wadí Disa. K jeho začátku jsme se dostali po setmění. Tábořili jsme u skály, kterou osvětloval plápolající oheň, Lukáš skvěle uvařil večeři, nad námi večerní obloha plná hvězd a kolem nás plno bzučících a bodajících komárů, které ráno nemilosrdně vystřídaly mouchy.

Ráno skupinka vyrazila na túru skrz celou datlovou soutěsku. Jmenuje se podle datlových palem, které zde rostou. Dočervena zbarvené skály tvoří s ranním sluncem fotogenické scenérie, které se zrcadlí v tekoucí vodě. Ta stéká od poloviny wadí, místy vytváří potůček, místy docela hluboký potok. S Lukášem jsme skrz wadí přepravovali obě auta. V hlubokém mokrém písku bylo třeba několikrát použít lano, ale i po deštích jsme průjezd zvládli.

Wadí je jedno z nejkrásnějších a také čím dál více navštěvované. Na jeho konci vzniká turistická infrastruktura a jednou možná budou návštěvníky přepravovat skrz soutěsku vozítka a ani nohu si nebudou muset namočit. Ale dnes ještě ne…

V okolí jsou rovněž pozoruhodné skály. Jen jsem litoval, že nemáme čas počkat na podvečerní skunce. Na jednom z nejhezčích míst se začíná budovat hotelový resort. Tam jsem vůbec nelitoval, že ještě nestojí.

Cesta nás zavedla do sedla saudskoarabských „Dolomitů“. Ano, tak moc je jejich panorama ostrých štítu připomíná. Chybí jen sníh.

V sedle nám chtěli zapózovat na fotografii dva mladí velbloudáři. Pozvali nás k nim na velbloudí laban. Přišlo nám to zajímavé, tak jsme souhlasili, že si těch pár kilometrů a 15 minut zajedeme. Jenže to bylo jejich arabských 15 minut… a k tomu docela slušný offroad. Poslední úsek nás už museli převézt terénní Toyotou, jak byl terén těžký. Laban sice neměli, zato zahájili na FB „live“ vysílání naší návstevy, jakou asi nikdy ještě nezažili. A nakonec to bylo fajn i pro nás, protože takové fotografie velbloudů s panoramaty rudých skal v zapadajícím slunci jsme zatím neměli možnost pořídit. Pro obě strany nezapomenutelný zážitek.

Trať byla budována v letech 1900 – 1908 Turky. Začínala v Damašku a končila v Medíně. Její délka byla 1302 km a vedla historicky důležitými místy a kopírovala staré obchodní cesty. Procházela kromě dalších Ammánem, Wadí Rum, Tabukem a Al Ulou. Vedla kolem nádherných přírodních scenérií, červených skalních útvaru a starých oáz. Pokud by fungovala i dnes, byla by nepochybně velkým turistickým lákadlem. Dnes však jsou funkční jen některé krátké úseky, které slouží k železniční dopravě. V současnosti můžeme už jen sledovat na řadě míst násep a staré, více či méně pobořené nádrážní budovy, které sloužily i jako malé strategické lokální pevnosti.

Smyslem železnice bylo upevňování islámské víry a pomoc poutníkům v pouti na svatá místa – do Medíny a Mekky (a posílení vlivu Osmanské říše na Arabském poloostrově). Paradoxně ale vyvolávala nenávist beduínských kmenů, protože jim brala práci při provázení obchodních karavan, připravovala je o zisk a jejich nenahraditelnost. Proto musela často čelit útokům a ničení některých částí trati. Nebyla ani v přízni mužské části poutníků, kteří chtěli, stejně jako prorok Mohamed, doputovat do Mekky na velbloudovi.

Její konec přišel s 1. světovou válkou a arabským povstáním, za velkého přispění britského důstojníka T. E. Lawrence (z Arábie).

My jsme si chtěli prohlédnout nádraží a konečnou stanici s muzeem v Medíně. Je ale již dlouho zavřené a stále čeká na opravu. V Al Ule je oplocené,  opravuje se a tudíž je vstup zakázán. V Tabúku nás pustili do jedné budovy s vystavenou parní lokomotivou, vagónem a expozicí věnovanou historii tratě. Do dalších budov nás nepustili, ačkoliv se nic neopravovalo. Nádraží u pevnosti Muazzam bylo oplocené, se zákazem vstupu, ale dírou v plotě. A tady jsme si konečně mohli prohlédnout budovu nádraží a přilehlých budov s technologiemi pro provoz dráhy. Tedy spíše už jen to, co z toho všeho zbylo.

Cestování serverem země nás přivedlo do města Tayma s největší studnou, hlubokou 13 a širokou 65 metrů. Vodu z ní čerpali přes důmyslné kladkostroje velbloudi, kterých zde pracovalo až 70. Studna byla vydatná, nikdy se nevyčerpala a dokázala zavlažit rozsáhlá zemědělská území.

Ve městě je hezká pevnost, do které jsme se díky hloupému systému nákupu vstupenek nedostali. Prošli jsme si alespoň opravený střed města s hliněnými domy. Potkali jsme tu bílého jezdce na zeleném kole, které se dle nápisu snažilo zachránit planetu. Chtěl jsem se dát s pánem do řeči, ale tak nepříjemný a nasraný výraz jsem dlouho neviděl. Snažil se natočit nějaký videoblog a byl jsem už několikátý, který mu do natáčení vstoupil. A ještě ne poslední.. Na místní zametače odpadků už nepříčetně řval, nejdřív anglicky, potom už německy. Škodolibě jsem k němu ještě nasměroval místní slečny, které jsme míjeli ve staré uličce, s tím, ať ho dojdou pozdravit. Poselství o záchraně planety se asi muselo odložit na jiný den.

Další den jsme v podvečer a v noci zažívali silné deště. Kolem staré pevnosti Muazzam se vytvořilo velké jezero, přes které se nebylo možné dostat. Kolem silnic v poušti se tvořily ohromné kaluže a proudy vody zaplavovaly silnice. Někdy byly tak silné, že spláchly i docela těžká auta a „zaparkovaly“ je pár desítek metrů dál v hromadách bahna a kamení. Byli jsme rádi, že nás potkalo jen brodění v silném proudu.

Na noc jsme se utábořili ve skalách Buraika. Asi jedno z nejhezčích míst, které jsme navštívili. Kolem nás, do daleka rozptýlené ostré skalní věže, vytvářely nejrůznější scenérie a kompozice. V zapadajícím slunci a dramatické obloze musel být nejen fotograf naprosto unesen.

Dramatická obloha ovšem signalizovala i jiné zážitky… Sotva jsme dojedli večeři, začaly do nás bušit první kapky deště. Zvedl se vítr a bylo třeba rychle zatížit vlastními těly stany, abychom o ně nepřišli. Do toho začalo silně hřmít a blesky křižovaly nebe ze všech stran. To se v noci ještě jednou opakovalo a bouřky se točily kolem do brzkého rána. Více či méně mokří jsme se dočkali slunečného jitra.

Vydatné deště způsobily, že se poušť začala zelenat. Začínalo rašit to, co v zemi bylo dlouho připraveno. V poušti kvetly akácie a včely a jemenští včelaři měli napilno. Med s kusem plástvě chutnal luxusně.

Odbočkou ze silnice po písečné cestě, kde hrozí nejen uvíznutí, se dostáváme ke kamenném oblouku, kterému se říká podle jeho tvaru duhová skála. Na dalším místě je útvar připomínající houbu a kus dále velký trojitý oblouk.

A my se rovněž obloukem pomalu dostáváme k nejsevernější bodu našeho putování, od kterého se budeme vracet zpět do Medíny.

Asi 160 km vzdušnou čarou severně od Medíny, se nachází dříve vulkanicky aktivní oblast. Poslední aktivita byla zaznamenána relativně nedávno – asi před 250 lety. Cesta lávovými poli a písečnými úseky s hlubokými vyjetými kolejemi poprvé prověřila Nissana X-trail. A nás zase prověřil podvečerní výstup na bílou sopku. Je to zajímavost tohoto místa, že naproti sobě kdysi soptily dvě sopky. Jedna, jak ji nejčastěji známe, z té vytékala černá láva, která zalila kilometry krajiny, postupně tuhla a vytvářela nejrůznější útvary a lávové trubky. V opozici k ní vyvěral z druhé sopky na povrch jiný materiál, než černé magma – popílek, který se usazoval v mohutných vrstvách, tlakem vznikal tuf světlé barvy s obsahem dalších hornin jako například pemzy a vytvářel ostrý kontrast k černým lávovým polím.

Z výstupu jsme se vraceli už za tmy a za tmy jsme rozdělávali stany. Našel jsem vhodné místo na přespání, ze kterého mě ale vyhnal nasládlý puch. Ten postupně donutil i ostatní posunout stany. Nebylo to ale úplně účinné, protože smrad se stále vracel. Až ráno jsme zjistili, že kousek od tábořiště leží ještě ne zcela sluncem vybělené kosti velblouda. Ty rovněž tvoří kontrast s černou lávou.