Trať byla budována v letech 1900 – 1908 Turky. Začínala v Damašku a končila v Medíně. Její délka byla 1302 km a vedla historicky důležitými místy a kopírovala staré obchodní cesty. Procházela kromě dalších Ammánem, Wadí Rum, Tabukem a Al Ulou. Vedla kolem nádherných přírodních scenérií, červených skalních útvaru a starých oáz. Pokud by fungovala i dnes, byla by nepochybně velkým turistickým lákadlem. Dnes však jsou funkční jen některé krátké úseky, které slouží k železniční dopravě. V současnosti můžeme už jen sledovat na řadě míst násep a staré, více či méně pobořené nádrážní budovy, které sloužily i jako malé strategické lokální pevnosti.
Smyslem železnice bylo upevňování islámské víry a pomoc poutníkům v pouti na svatá místa – do Medíny a Mekky (a posílení vlivu Osmanské říše na Arabském poloostrově). Paradoxně ale vyvolávala nenávist beduínských kmenů, protože jim brala práci při provázení obchodních karavan, připravovala je o zisk a jejich nenahraditelnost. Proto musela často čelit útokům a ničení některých částí trati. Nebyla ani v přízni mužské části poutníků, kteří chtěli, stejně jako prorok Mohamed, doputovat do Mekky na velbloudovi.
Její konec přišel s 1. světovou válkou a arabským povstáním, za velkého přispění britského důstojníka T. E. Lawrence (z Arábie).
My jsme si chtěli prohlédnout nádraží a konečnou stanici s muzeem v Medíně. Je ale již dlouho zavřené a stále čeká na opravu. V Al Ule je oplocené, opravuje se a tudíž je vstup zakázán. V Tabúku nás pustili do jedné budovy s vystavenou parní lokomotivou, vagónem a expozicí věnovanou historii tratě. Do dalších budov nás nepustili, ačkoliv se nic neopravovalo. Nádraží u pevnosti Muazzam bylo oplocené, se zákazem vstupu, ale dírou v plotě. A tady jsme si konečně mohli prohlédnout budovu nádraží a přilehlých budov s technologiemi pro provoz dráhy. Tedy spíše už jen to, co z toho všeho zbylo.
