Cesta, prvni vune Indociny
Letiste ve Vidni bylo malou pripravou na liduplnou Asii. Tech par sedadel v „cekarne“ bylo beznadejne obsazeno a oblezeno, do startu za vice jak 4 hodiny se nedal vydrzet ve stoje , takze nezbyvalo nez se usadit v hale na zemi a nakoupit neco ve „free shopu“.
Mysleli jsme, ze si po priletu udelame odpocinkovy den, ale po dvou pivech k snidani jsme se dohodli jinak. Dopoledne jsme zaridili letenku pro muj a Tomasuv drivejsi navrat zpet do Bangkoku. A potom uz bylo po zbytek dne intenzivni „dezavu“. Za 11 let od posledni navstevy se hodne zmenilo, ale stale jsem byl schopen poznat mista, kde jsme si tenkrat davali neco dobreho k jidlu, prochazeli je nebo jsme meli jen sraz. Je prijemne opet projit rozsahly komplex Wat Po s lezicim, do nirvany vstupujicim Buddhou, Wat Traimit s nejvetsim Buddhou z ryziho zlata, nechat se znovu okouzlit Kralovskym palacem a Wat Phra Kaeo se smaragdovym Buddhou , projit zastrcene ulicky cinske ctvrti v Sampeng, jen pres mustky prejit do indicke ctvrti Pahurat , kam bezny turista nevleze a vnimat vsechny vune a pachy Asie.
Neco se ale preci jen zmenilo – uz se treba neda vylezt na druhou uroven Wat Arun, ale I tak to je uzasna stavba a misto. Nebo Khao San – ulice „batuzkaru“ (kde i tentokrat bydlime) je jeste vice pitoreskni (asi jako kdyz se z neceho „nezavisleho“ stane „pop“). Ale koktejl vuni, barev a pachu se neda zapomenout a bude vzdycky fascinujici.
Zitra rano nas ceka celodenni prejezd dal na vychod – smer Kambodza, cil Siem Reap a palac Angkor.