Mihintale, Aukana, Sigiriya

Ještě jsme nevěděli, že může být hůř…

Brzy ráno jsme objížďkami projížděli městem. Tam, kde bylo včera na silnici trochu vody, se dnes valila řeka. Tam, kdy byly veliké kaluže, je dnes jezero, které se nedá projet.
K Mihintale jsme ale dorazili tak brzy, že jsme potkávali pouze místní, pro které má tato kolébka ostrovního buddhismu zásadní význam.
Dlouhým schodištěm jsme vystoupali na plošinu a z ní na meditační skálu a potom k dagobě Mahaseya. Dusno a vlhko bylo jako v tropickém pralese, takže jsme za chvíli byli opět zcela mokří.

Buddhidmus se na ostrově šířil již ve 3. st. př. Kr. za vlády indického krále Ašóka. Jeho nositeli jsou převážně indoevropští Sinhalci, kteří tvoří 3/4 obyvatel ostrova. Druhou největší náboženskou a etnickou skupinou jsou drávidští Tamilové, vyznávající hinduismus. Tato skupina byla ještě v době britské koloniální nadvlády posílena o další Tamily přivezené z Indie jako levnou pracovní sílu. Britové tím (i záměrně) pomáhali k udržování napětí mezi těmito velkými skupinami. Napětí později vyvrcholilo více jak 26 letou občanskou válkou, která přinesla až 100 tis. obětí a skončila relativně nedávno, v roce 2009.
Ani jedna skupina však nepředstavuje úplně původní praobyvatelstvo. Těmi jsou, či spíše byli, Vedhové – lovci a sběrači negritského původu. Žili v cejlonském pralese mezi řekami Mahaveli na západě a Madura na východě. V hůře přístupných partiích pralesa žilo původním způsobem života několik stovek lidí tohoto etnika ještě asi před 20 lety. Moderní civilizace postupně ukrajovala jejich životní prostor, až je zřejmě zcela pohltila. Nenašel jsem žádné informace o tom, kde by se dal ještě najít nějaký kmen žijící postaru.
Vrátili jsme se kolem kamenného bazénu Naga Pokuna hlídaného ve skále vytesanou kobrou a před odjezdem ještě obešli jednu z nejstarší dágob na ostrově – Kantaka Chetiya.

Z Mihitale jsme jeli na sever. Cesta se začínala dramatizovat. Přes několik úseků nás musel po zatopené silnici táhnout traktor. Do Aukany se nedalo vůbec dojet, takže jsme zamířili k nejvýznamnější památce – Skále v Sigiryi. Začalo však pršet tak silně, že ztratilo smysl lézt nahoru a nebylo to ani možné kvůli bezpečnosti. Padla i náhradní varianta – projížďka na slonech. Zašli jsme alespoň kousek od hotelu do Henryho batikovací dílny a obchodu. Pracná ruční práce, ale výrobky se nám až tak moc nelíbily. Nakonec však přeci jen něco na památku bylo koupeno holčičkám…