Yapahuwa, Anuradhapura

Cejlon nás přivítal zataženou oblohou. Formality na letišti proběhly překvapivě rychle.
Naopak nás zdržel pozdní příjezd našeho místního „zprostředkovatele“ Asoka, který uvázl v odpolední zácpě. Po příjezdu se nám pokusil vysvětlit problém s vízem. Jirkův pas měl o asi 20 dnů kratší platnost než nesmyslně požadovaných 160 dní. Problém to být neměl, protože údajně imigrační úředník tvrdil, že dají kratší vízum. Australský úředník čekal na toto potvrzení, ale imigrační ho nakonec ze Sri Lanky poslat nemohl, protože jeho “boss“ chtěl pas nejdříve vidět. “Jako kopii? Ne, ten vlastní pas.“ Ještě se ptám, jak by ho mohl vidět, když pas je v Austrálii, a aby ho viděl, tak by musel mít to potvrzení a odletět na Srí Lanku…Odpověď jsem už nečekal, protože na hlavu XXII to jde hodně obtížně.
Večer začalo pršet a pršelo další celý den. Náš řidič Wasa říkal, že to není v tomto období úplně obvyklé. Hladiny řek a říček začínají nebezpečné stoupat. Nějaké prokletí této cesty..? Navíc jsem postupně zjistil, že jsem doma zapomněl polarizační filtr a uchycovací destičku na stativ…fotograf ví, o jaké tragédii píši…
Brzy ráno jsme odjeli do Yapahuwa. V dešti zde bylo ještě méně návštěvníků než obvykle. Na skálu, kde dříve stál Chrám zubu, jsme nejdříve stoupali strmým schodištěm a potom kamennou cestou se schody, která spíše připomínala horský potok. Výhled rovněž nebyl skoro žádný, ale i tak to bylo příjemné liduprosté místo se zvláštní atmosférou.

Nepřestávající déšť nás provázel až do Anuradhapury – prvního historického města sinhálského království na ostrově. Buddhistické svatyně, chrámy a nádrže, či jejich zbytky, jsou rozloženy na poměrně velkém území 40 km2, takže je třeba vypůjčit si kolo nebo popojíždět autem, aby šlo zhlédnout alespoň ty nejzajímavější stavby.
A tady se už začínala opět naplňovat kletba – neustálý déšť vylil z koryt říčky, přetekly hráze okolních jezer a voda se prudce valila na mnoha místech přes silnice a my měli problém zajet k některým památkám.
Na druhou stranu jsme měli možnost dágobu Jetanavarama, která je svými více jak 120 metry největší cihlovou stavbou světa, obejít zcela bez lidí. Takové stavby zvonovitého tvaru se nachází na mnoha místech Asie. Zde mají ale trochu odlišný tvar a slouží jako relikviáře a tudíž se do nich nevstupuje.

Další zajímavé stavby jsou “pokuny“ – zdobené nádrže na vodu. Zastavili jsme u nejzachovalejší Kuttam pokuna. Moc jsme toho ale neviděli, protože ji déšť naplnil po samý okraj…

Podobné památky nenajdeme už na jiných místech v Indii, protože byly v minulosti zbořeny. I proto je místo zapsané na seznam UNESCO.

Již téměř za tmy jsme zmáčení a bosí přistoupili k Srí Maha Bodhi – posvátnému fikusu. Za hudby a  zpěvu věřících mělo místo opět odlišnou atmosféru.

Tak snad kletba pomine a další den už pršet nebude a voda začne klesat. Jinak začneme mít skutečné problémy a nedostaneme se i jinam, než k některým památkám…