Z Cusca jsme odletěli v pátek 23.6. ranním letadlem a za hodinu jsme opět byli v zamračené, šedé Limě.
Koupili jsme si lístky na autobus a odjeli kolem poledne do národního parku Huascaran. V noci jsme se ubytovali v doporučovaném hostelu GLEDEL v Yungay. Gledel je „základní tábor“ mnoha českých horolezců a trekařů. Majitelkou hostelu je skutečná „PachaMama“ českých cestovatelů paní Rusula. Ubytování je základní, ale atmosféra vřelá a peruánská jídla nezapomenutelná. Rusula je nejšťastnější, když má hostel plný českých horolezců, může o ně pečovat a vyvařovat jim. Zná i několik slov česky a chlazené pivo je vždy připraveno. Někdy i u postele na stolku. Setkali jsme se zde s výpravou českých horolezců, chystajících se na některé šestitisícovky.
Pohoří Cordillera Blanca je asi skutečný horolezecký ráj: na uzemí širokém 20km a dlouhém 180km je více než 50 vrcholů majících přes 5700m !!! Nad Yungay vévodí nejvyšší hora celého Peru, 6 768m vysoký Huascaran.
Yungay bylo před rokem 1970 velké město, ale ničivé zemětřesení v květnu 1970 utrhlo z Huascaranu ohromný kus a lavina sněhu, kamení a bahna smetla vše, co stalo v cestě a pohřbila 18 tisíc obyvatel Yungay. Při tomto zemětřesení zahynulo v Peru více jak 50 tis. lidí. Zahynula zde i výprava českých horolezců na Huascaran. Pomníček mají u jezer LLANGANUCO. Celou tragedii připomíná působivý monument bíle sochy Krista se vztaženýma rukama a hledícího k Huascaranu. Hory jsou to nádherné, ale i nebezpečné…
Vypravili jsme se za ojedinělou rostlinou, žijící fosilií Puya Raimondii. Roste pouze na několika izolovaných místech v Bolivii a Peru. Několik lokalit je v Cordillera Blanca a Negra. Rostlina vypadá jako ohromný mořský ježek s průměrem kolem 2m a do této velikosti roste asi 100 let. Z „ježka“ vyrůstá až 10m vysoký „hrot“. Jednou za život se pokryje více jak 20. tisíci květy a po odkvětu zahyne. Zvláštní rostlina, a to i z hlediska botanické zařaditelnosti…
Vypravili jsme se za ní z nedalekého Carazu. Taxikáři udávali naprosto nesmyslnou cenu za odvoz cca 40 km do hor, vyrazili jsme proto „colectivem“ do vesnice směrem k rostlinám v domnění, že se nám zde podaří stopnout další vůz nebo přemluvit domorodce k odvozu. Ve vesnici však byla asi jen dvě „auta“ a navíc místní slavnost. První řidič neměl dost benzínu, druhý odmítl odvést gringos do míst, kde není žádné město a nechápal, že někdo chce vidět nějakou kytku. To mohou jen šílení gringos…
Po neúspěchu a čekání jsme se potupně vrátili zpět do Yungay a vypravili se, tentokrát úspěšně, na nádherná jezera Llanganuco.