Plošina Waterberg vznikla před 200 milióny let a je tvořena až 250 metrů vysokým uskupením pískovcových skal načervenalé barvy. Byl zde vyhlášen národní park s různými prostředími a množstvím zvířat, s cílem vytvořit životaschopné a rozmnožující se skupiny zvířat, včetně nosorožců tuponosých, žiraf, levhartů či orla černého.
Historicky je toto místo spojené s bitvou mezi německými koloniálními vojsky pod vedením generála von Trothy a povstalci z řad Hererů a Hotentotů na začátku 20 století. Povstalci prohráli a byli vyhnáni do pouště Kalahari, ponecháni bez vody svému osudu nebo internováni v koncentračních táborech. V bitvě a následné genocidě (jak jinak toto nazvat) přišlo o život 80% hererského obyvatelstva. Tragédie srovnatelná s vyhlazováním židů za druhé světové války. Tenkrát ale svět mlčel, nebylo to nic výjimečného v rámci kolonizace.
Přijeli jsme odpoledne a přes počáteční odpor holčiček si protáhli těla výstupem na plošinu s úžasnou vyhlídkou po okolí. Cesta byla zpestřena pískáním damanů, kteří nás považovali za narušitele a snažili se nás zastrašit pískáním a směšným štěkáním. Stateční byli ovšem jen pokud seděli dostatečně vysoko na nějaké plošině. Zbabělci.
Dají se zde podnikat několikadenní, určitě zajímavé, pěší túry. Vše však musí být předem zajištěno. Tak příště…
Cestu zpět, již za soumraku, nám zpestřovali tlupy paviánů, kteří se navečer vraceli z loupeživých výprav z kempů zpět do bezpečí skal. Přestože je jejich krmení přísně zakázáno a může být nebezpečné, drzí „babooni“ rabují odpadkové koše a popelnice a při nepozornosti ukradnou něco i ze stolu. Přetahování o potraviny může skončit špatně, pokud vás při potyčce hryznou. To by zrovna nebyl dobrý závěr dovolené. Měl jsem nachystaný „pepřák“, abych vyzkoušel, jestli pavián opravdu řve jako pavián, když bude mít pepř v očích. Naštěstí to nebylo třeba, protože jsou přeci jen stále bojácní, i když pěkně drzí.
Na poslední africkou noc pod volným nebem jsme si dopřáli skvělé jehněčí, grilované opět nad voňavým dřevem, které jsem zapíjel výborným jihoafrickým Merlotem. Co více si přát?snad jen to, aby v podvečer nedorazili do kempu „zapařit“ černí Namibijci. Nojo, sobotní večer…začínáme chápat omezení prodeje alkoholu o víkendech. Naštěstí výšlap a láhev vína způsobily, že jsem usnul docela tvrdě a celkem brzy. Černoušci sice taky, ale hned po ránu rozdělali oheň a už od sedmé hodiny opět slušně popíjeli. Naštěstí jejich houpavá, africká, hlasitá muzika byla celkem poslouchatelná a svým způsobem sem jaksi patřila.
