Epilog…

…všechno má svůj konec a vše zemské je pomíjivé, jak učí buddhismus. U konce je i naše cesta. Naštěstí zatím jen cesta po části severní Indie…

Chvílí to vypadalo, že by se mohla neplánovaně prodloužit. Na letišti v Dilí léta úporně trvají na některých bezpečnostních opatřeních, takže jsem přišel o zapalovač, který předtím prošel „ix“ letištními kontrolami. U Pavly postupně našli asi pět zapalovačů, ale i tak nás po odbavení vyhlásili letištním rozhlasem, že se máme dostavit k přepážce. Značnou dobu trvalo, než jsme v našli bloudící Pavlu. Letištní personál nervózně hlásil, že čas odletu se blíží, že to je potřeba řešit a že jinak budeme mít „big problem“. Podle očekávání se jednalo o Mírův pečlivě zabalený batoh, ve kterém v hlouby nějakých dalších krabiček uvnitř krabic, uložených ve větších krabicích, bylo nalezeno „cosi“. A bylo toho zřejmě větší než akceptovatelné množství… Po rozbalení mu odebrali část baterií do foťáku… Letadlo jsme stihli těsně před uzavřením gatu…

Před čtyřmi lety jsem při první návštěvě vnímal Indii jako místo, kde lze stále vidět život jako před sto lety, kde je moderní střídáno tradičním a zůstává zachováno. Ale všechno se postupně mění. Bohatnutí střední třídy přináší rostoucí možnosti trávení dovolené. Nebylo prakticky žádné místo, kde bychom nepotkali indické turisty.

Největší revoluci, nejen v Indii, představuje pokrytí mobilní sítí a internetem a chytré telefony. Ty postupně změní celý svět zásadním způsobem. V Indii mají mobily už „rykšáci“, dokonce jsme ho viděli i u svatého muže… Přesto jsme v Himálaji našli spoustu úžasných míst. Moje první setkání s buddhismem – se starými kláštery vysoko v mohutném Himálaji a zpěvy mnichů při pudže, zanechaly trvalou vzpomínku. Roztáčel jsem modlitební mlýnky a posílal jimi modlitby do celého světa. I k nám do Čech Honzovi, kterému věnují část mého vyprávění…

V Indii jsem celkem strávil asi dva měsíce. Na tak velkou a barevnou zemi to je ale ještě málo. A co dál? V hlavě se rodí nějaké další plány. Třeba se posunout dále v Himálaji do Nepálu. Nebo si pořídit Royal Enfield a absolvovat indicko – tibetsko – nepálskou cestu. Nebo z Ládakhu dojet na motorce po hedvábné ztezce domů… Kdo ví… Ani já ještě nevím, jestli to bude v tomhle nebo příštím životě…