Rodopi 

Jedeme na východ. Moc to nechápu, protože když se prej zeptáte Řeků, co tam je, odpoví, že nic. A ještě Turci. Spíš by tam měli být Bulhaři. 

Stavili jsme se v nějakým docela hezkým městě s tureckou čtvrtí a hradem. Kavala se jmenuje. Cestou strmými kamenitými uličkami jsem zkoušel nahánět kočky, ale místní drzá rasa se mě nebála. Navíc nahoře na hradě mě chtěla sežrat fena nějakýho bulharskýho vlka. 

Pá se stále snažil zjistit nějaké informace o horách, kam jedeme, ale ačkoliv jsou pár kilometrů, nikdo z dotázaných tam nebyl. Čekám, že to bude zase silný zážitek… 

Jedeme do hor do bouře, která vypadá jako apokalypsa… 

Další den konečně vystoupáme do pořádných kopců. Očekávám nějakou túru, ale pořád jen jedeme. Dvakrát jsme vyrazili kousek k vodopádům. To bylo fajn. Až na to, že páníčkové hysterčili, že spadnu ze skály a že nemám pud sebezáchovy a pořád jsem musel bejt uvázanej.  Podobně to probíhalo i druhý den – stále jsme jeli nahoru a dolů a dojeli jsme skoro do Bulharska. 

Nejzábavnější to bylo ale večer. Nocovali jsme v přírodě a ve mě se zase začaly probouzet divoký pudy. Jen to nesmím přehnat jako loni v Albánii, kdy mě Pá chtěl zabít polní lopatkou a zahrabat. A to jsem ho jen nechtěl pustit na jeho místo v autě a ukousnul jsem mu kus baterky. Za to mě škrtil ručníkem, až mi začaly vylejzat bulvy… Škoda, že tu není velká H, ta se mě bojí a na ni můžu zkoušet ledasco.

Přes další hezký město Xanti jsme dojeli skoro až do Turecka. Nechápu, co tam děláme, ale jsme v kempu hned u pláže. Ráno se nechám zase odnést do moře, ale nějakej tupě vypadající Řek na nás něco stále hulákal a ukazoval ke břehu. Jiní pánové tlumočili, že psi sem vůbec nesmí. To mě dost vytočilo, protože jsem určitě po tolika koupelích v moři čistější než on. Navíc se na rozdíl od něho do vody nevymočím.  Pá toho člověka nazval kverulantským kreténem a pokaždé, když ho potkal, na něho dělal „haf, haf“. To bylo legrační, pánovi to nijak nepomohlo. Stejně ale končím v autě a navíc musím být v kempu stále na vodítku. Na rozdíl od koček, kterých tu mají hosté hodně. Aspoň na nich se mstím a využívám jakoukoliv příležitost, abych zdrhnul a honil je. To zase vytáčí páníčky i hosty s kočkama 🙂 

Jedeme skoro do Turecka. Je tam národní park, kde jsou snad všechny evropské druhy dravých ptáků. Dokonce bych mohl mít šanci ulovit supa hnědého! 

Ale nebudu mít neb je celý park kvůli nebezpečí požáru uzavřen. Vracíme se tedy zpět a Pá opět vypadá, jako by mě chtěl zabít lopatkou, i když za riziko požárů fakt nemůžu… Haf.