Severozápad Albánie

…

Ještě jednou se zmíním o našem psovi Robinovi. Po posledním výprasku, kdy se začal chovat slušně, měl každý den na očích polní lopatku, aby nezapomněl. Ten kočovný způsob cestování v něm probudil na jednu stranu nějaké původní instinkty – začal se chovat teritoriálně. Když jsme někde zakempovali, vyznačil si své území, které hlasitě bránil. To bylo ale tak vše. Jednou za tmy jsem se přiblížil s čelovkou, Robin mohutně štěkal, ale když jsem zadupal, zbaběle prchal. Podobně, jako když se přiblížila kráva. Jakmile se ohnala směrem, odkud šel již chraplavý štěkot, nastal mohutný zbabělý úprk.

Na druhou stranu v něm zájem místních ještě zvýraznil jeho homosexuální rysy – začal si každý den dělat manikúru a pedikúru, až měl drápy téměř okousané, ale naleštěné. Rovněž začal při chůzi ještě více kroutit zadkem…

Držel se sice u nás, ale pokud někdo jedl, přiběhl, usedl a zcela nepokrytě předstíral hladového psa. Horká chvilka nastala na pláži, když po celodenním válení u našich holčiček a prdění do obličeje zjistil, že nedaleko je na dece malé děcko, které cosi pojídá. Vyrazil za ním, matka dítěte začala hystericky řvát, když malá ručička i s jídlem mizela někam hluboko do Robinovy tlamy. Otec zkameněl a na nic se nezmohl, jen dítě se smálo a bylo šťastné, že nemusí jíst ten blaf…  

…

Ráno po túře jsme si trochu přispali, udělali si vajíčka na slanině a já doufal, že se podaří uskutečnit další můj plán – pro cestu do Skadaru využít trajekt na Komanském jezeře, které je krásné svými horskými scenériemi a mnohými zákrutami. Dříve zde jezdil trajekt, ale ten se porouchal a již ho nikdo neopravil, protože byla otevřena dálnice do Kosova, kterou se dalo pohodlněji cestovat. Jezdil zde kříženec lodi a autobusu, o kterém rovněž psal Lukáš Synek do National Geographic v článku „Křížencem lodi a autobusu ze Skadaru do nejzapadlejšího kouta Albánie„. Podle posledních informací tu letos byla opět zahájena přeprava aut trajektem. A dokonce dvě lodi, jak jsme zjistili na místě. Jen ta cena…ale nakonec jsme jeli druhou společností, než jsme plánovali. Arogantní hovado kapitán, který si řekl dvojnásobek…nám alespoň vztekle popřál „Good luck“ na lodi Rozafa. Nás to nerozházelo, i když se později ukázalo, proč to přál…

Před vyplutím jsme objevili „loďobus“, který zde stále funguje! Cesta po jezeře trvala více jak čtyři hodiny. Užívali jsme si výhledů na horní palubě, Robin si s holčičkama hrál na scénu z přídě lodi ve filmu Titanic (Robin byl Cate Winslet :). Později byla cesta ve vedru přeci jen dlouhá. Navíc v závěru kapitán ohlásil: „We´ve got a problem!“. Už je to tady, pomyslel jsem si. Titanic… Motor se zastavil a trajekt byl volně unášen proudem. Naštestí zkušená posádka otevřela strojovnu, kde byl velký motor IFA a změť hadic, někam nalili několik litrů vody z jezera a motor opět naskočil.

Čekal nás ještě velký kus rozbité, úzké cesty horami, který by byl mnohem delší, pokud bychom ho nezkrátili po jezeře.

Navečer jsme dojeli do Skadaru, jednoho z nejstarších měst Albánie i Evropy, který leží na břehu velkého Skadarského jezera a byl centrem vzdělání a obchodu pro část Balkánu.

Pjeter nám říkal, že přes zimu bydlí ve Skadaru, ale v létě tam je přes 40 stupňů a nedá se tam vydržet. Měl pravdu. Hledali jsme v centru nějaké ubytování, ale večer tam bylo stále neskutečné vedro, které nás vypudilo k řekám pod hradem Rozafa, kde jsme našli pěkný kemp a vyrazili do restaurace nad řekou na opulentní večeři. Ve Skadarském jezeře totiž žije skadarský kapr, jehož maso a jeho chuť je vzdálená tomu našemu. A je opravdu vynikající! Netučný, bez zápachu bahna a barvou i chutí připomínající spíše maso tuňáka.

Brzy ráno, než začalo horko, jsme vyrazili na hrad Rozafa, který stojí nad soutokem řek Drinu, Kiri a Buny. Jsou odtud pěkné výhledy na město a jezero. Za starých časů odtud podnikali výpady proti Římanům. Později byl obléhán Turky a padl až napodruhé.

Město je docela velké, protože se sem přistěhovalo mnoho lidí z hor a vzniká konflikt mezi městským a konzervativním obyvatelstvem. Údajně tu je i uzavřená čtvrť, jakási obdoba „kully“, kde se ukrývá mnoho lodí před krevní mstou, která se opět po pádu socialismu velmi rozšířila, ale s již zapomenutými mechanismy usmíření a odpuštění…Takže každého cizího, který se zde objeví, ze strachu rovnou zabijí…

Ve městě je zajímavá Murabiho fototéka. Podařilo se dochovat velké množství fotografií zachycených celou dynastií fotografů rodiny Pietra Marubbiho. Fotografie zaznamenávají život obyčejných lidí a jsou i kronikou událostí posledních 150 let.

Prošli jsme ještě zajímavé mešity, kostely a katedrály, které tu stojí blízko sebe jako symboly soužití lidí různého vyznání a před poledním vedrem odjeli prozkoumat Skadarské jezero. Projíždí se cikánskou čtvrtí, kterou nelze neidentifikovat a nepoznat, kdo tam bydlí… Jezero je s rozlohou 376 km2 největší na Balkáně. Má nádherně čistou vodu. Těšili jsme se, jak se osvěžíme ve vedru, ale voda má přes 30° Celsia… Jezero na pomezí Albánie a Černé Hory je vyhlášeným místem pro pozorování ptactva a poslední kolonie pelikánů v Evropě. Nám odpolední koupání zpestřili jiní živočichové…Bylo nám nápadné, že lidé kolem nás občas prchají z vody, jako by tam byly „čelisti“ a hází do vody kameny. Potom mezi Janičkou a Kačenkou proplaval had…ale nebyla to užovka, ale zmije…Jednoho hada místní pro výstrahu hned raději zabili, ale další dva se pravidelně objevovali blízko břehu a zřejmě jen chtěli ven…

Podvečer jsme ale zkoumali faunu jezera na talíři – ochutnali jsme jezerní kachnu, sladkovodní úhoře a různé druhy ryb. Poslední den v Albánii jsme si chtěli pořádně kulinářsky užít…