Jihozápad Albánie 

…

Nějakou dobu se v Albánii pohybujeme po silnicích, takže s klidným svědomím mohu napsat, že jsem zatím asi nezažil horší způsob řízení, než zde. V úzkých serpentinách auto v protisměru? Běžné, řidič totiž píše SMS nebo telefonuje. Nedání přednosti? Běžné, X krát denně,  protože řidič z vedlejší silnice zásadně nekouká vlevo, co kdyby tam zrovna jelo auto. Omezení rychlosti? To je jen značka. Není to ale jen tím, že by řidiči chtěli porušovat pravidla. Oni totiž úplně nezvládají svoje vozidla. Především se nedokáží rozjet do kopce, takže pokud přijíždí z vedlejší silnice, která je do kopce, zásadně nedají přednost, protože by se už nerozjeli. Jednosměrka? Rovněž jen značka. Zákaz předjíždění? Značka, o které nevědí, co znamená? Někdo blokuje ve městě jeden nebo oba pruhy a jede dvacítkou třeba pět minut?  Řidič píše SMS!  Všechno to jsou situace, které se nestávají jednou, ale mnohokrát denně.

…

Po ranní procházce v Gjirokasteru a nezbytném espresu jsme započali prohlídky starověkých památek. V horách naproti městu založil král Pyrrhos 300 roků před Kristem město pojmenované po jeho manželce Antigonea. Ano, ten Pyrrhos, který tak tragicky zvítězil proti Římanům. Archeoligicky dobře prozkoumaný areál jsme navštívili v brzkém odpoledni. Netušili jsme, že bude tak rozsáhlý, i když to podle mapky vypadalo zhruba na kilometr tam a stejnou vzdálenost zpět. Krásné místo mezi horami si Pyrrhos vybral. Z prohlídky byla nakonec téměř tři hodiny trvající svižná chůze ve 40. stupňovém vedru měnící se v boj o přežití. Tedy určitě pro našeho psa Robina, kterého jsme chladili v bahnité tůňce a který se snažil najít sebemenší stín. Už jsme měli strach, že prohraje. Ale zase jsme mu umožnili procházku v tak významném nalezišti bez přítomnosti dalších turistů.

Cestou na jih jsme po krátkém bloudění zavítali na další zajímavou lokalitu – Hadrianopolis.  Bourala teorii o tom, že starověká města této oblasti vždy vznikala na kopci. Být to v jiné zemi, dávno by se jednalo o památku nejvyššího významu. Takhle jsme měli Hadrianopolis opět zcela pro sebe a netlačit nás čas, mohli bychom přespat v blízkosti amfiteátru…

V pozdním odpolední jsme dojeli k modrému oku – neuvěřitelně silnému prameni křišťálově čisté vody mohutně vyvěrají z hlouby stovek, možná tisíců metrů a vytvářející hned řeku. Naprosto výjimečné místo, kam dříve soudruzi nepustili ani proletariat ani pracující inteligenci. Nyní ale oblíbené výletní místo nejen Albánců. Těšili jsme se, jak zchladíme naše rozpálená těla. Zarazilo nás, že u pramene, který byl obležení, nevidíme nikoho v plavkách. Když jsme vkročili do vody, pochopili jsme…měla tak deset stupňů. Pro nás to bylo ale po celodenním žáru a prohlídce Antigonei skvělé osvěžení. A ostatní si nás fotili, zírali, obdivovali a ptali se mě, jestli jsem „eisman“. Nejvíc pozornosti ale strhával Robin, kterého jsme tam taky hodili.

Zakempovali jsme na tomto výjimečném místě a do restaurace u říčky jsme si odešli dát kus pečeného kozlečího na oslavu mého svátku. Mařenka slavila s bylinkovým čajem, protože jí už ve dne nebylo dobře a v serpentinách zvracela k velké radosti Kačenky, která se jí při tom snažila fotit. Trest ji ale stihl záhy – jak se chtivě cpala kozlečím i s lojem,  tak druhý den zase prozvracela ona. K velké radosti Mařenky. Bylo to tedy kompletní, jako každou dovolenou…

Dopoledne jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší cesty, konečně jsme viděli Jónské moře a vypravili se na prohlídku dalšího antického skvostu, starého města Butrint, právem zapsaného na seznamu UNESCO. Zážitek z místa kazí jen početné výpravy turistů v nedalekého Korfu. Naštěstí lodě zpět vyplouvají poměrně brzy, takže jako mávnutím, se starověké město vyprázdnilo.

Historie Butrintu je stará dva a půl tisíce let a začíná jako malý přístav, který byl součástí korintské kolonie. Později se stává římskou kolonií s vlastními mincemi. Místo se stalo oblíbeným římskou smetánkou, která zde stavěla luxusní vily. Od 7.století město postupně upadalo až do 14.století, kdy ho koupila Benátská republika, opevnila ho a vystavěla hrad. Tím získal obrannou funkci. Později bylo zcela zapomenuto a znovu objeveno ve 20.letech 20.století.

Před námi byla odpočinková část naší cesty. Teď jen najít ty krásné a opuštěné pláže s tyrkysovou vodou Jónského moře albánské riviéry… A nebylo to snadné hledání. Měli jsme ale štěstí, a při dalších hledáních se ukázalo, že velké. V podvečer jsme sjeli k dlouhé pláži. Ta sice nebyla liduprazdná ani náhodou, ale našli jsme na jejím okraji malý olivový háj a s výhledem na moře a strávili zde dva dny povalovaním na pláži a koupáním.