Jihovýchod Albánie

…

Snad v každém průvodci po různých částech světa zpochybňují či varují před řidičským “uměním” místních řidičů. Nejinak je tomu v Albánii. Statisticky je zde nejvíc smrtelných nehod v celé Evropě. Při budování albánského socialismu zde téměř nejezdila žádná auta. Po jeho konci se překotně dovážely především mercedesy, ale i další ojetiny. A Albánci si zřejmě mysleli, že jsou stejně nesmrtelní, jako když řídí koně nebo osla…ovšem silnice jsou lemovány nekonečnou řadou pomníčků. 

Prvním větším městem po překročení albánské hranice bylo Korçe. Prý nejčistší město Albánie, kde se dokonce dodržují silniční pravidla. První velký “kruhák”, po kterém tu jedu, stopky u silnic, které se připojují. Řidič na mě kouká, ale vůbec nezpomaluje, naše dráhy se rychle protínají,  dupu na brzdu. Další kruhák a podobná situace. Tak jestli je tohle místo, kde se dodržují pravidla, tak se máme opravdu na co těšit… 

…

Před příjezdem do Korçe jsme předcházející den objížděli jezero po albánské straně, která je podstatně méně zastavěná hotely, než ta makedonská. Ale vláda má už plán..,  jak jsme se dozvěděli od manželů, kteří zde vybudovali příjemný malý kemp. Ovšem nemají příslušné razítko od úředníka, takže jim chybí pro provoz to podstatné – WC. Jinak tam nechybí nic k příjemnému přenocování. Dokonce i sádky na chov pstruhů. Mohli jsme se tedy zachovat ekologicky odpovědně, nepodílet  se na vyjídání dnes už vzácného ohridského pstruha a s klidným svědomím jsme na gril hodili skvělou, méně vzácnou rybu, která po osvěžující večerní koupeli v jezeře, chutnala báječně.

Druhý den jsme navštívili příjemné městečko Korçe, prošli si opravenou starou část, dali si skvělou kávu, kterou v Albánii popíjejí stejně náruživě jako v Itálii. Jen s tím rozdílem, že kromě espresa pijí i kávu tureckou. Přestože v historii dlouho a statečně, a dlouho i úspěšně, bojovali proti Osmanské říši, Turci nakonec zvítězili. A to jak islámem, který je v této, dříve starokřesťanské, později oficiálně ateistické zemi, převažujícím náboženstvím, tak i zabudování zvyku pití kávy na turecký způsob.

Na trhu jsme nakoupili ovoce,zeleninu, místní skvělé sýry, olivy a rakii, kterou tu mají vyhlášenou. Koupil jsem si doporučenou místní specialitu rakii z moruší. Modrá, vypadá jako Okena, cítit je po plísni a i tak chutná. Zato je nejdražší 🙂

Na předměstí Korçe ve vesničce Mborjë je klenot albánské religiózní architektury – kostel sv.Marie. Malý kostelík jsme téměř přehlédli i proto, že byl pod lešením. Místní mládenec nám sehnal držitele klíčů, a tak jsme mohli obdivovat nádherné fresky s brutálními vyobrazeními muka hříšníků. 

Opačným směrem v horách je vesnička Voskopojë, která byla kdysi největším městem Balkánu a s 35 tisíci obyvateli větší, než třeba Athény v té době. 

Zaniklému významu města odpovídá i velký počet starých kostelů a bazilik. Kostel sv. Mikuláše je zdoben mnoha freskami. Po vstupu nás tamní mnich ihned identifikoval jako Čechy. Prý podle fyziognomie. Nechápu…asi nadpřirozené schopnosti.

Vrátili jsme se do Korçe a pokračovali dál do hor, směrem na jih, až k řecké hranici. Kousek za městem jsme se posilnili na dlouhou cestu v restauraci a ochutnali místní výbornou specialitu byrek.

Tady už konečně začaly vyhlášené albánské silnice. Tady už začínají být rovněž vlci a medvědi. V horách jsme již za tmy narazili na nově vybudovaný pěkný kemp,  usoudili, že cesta v noci po úzkých rozbitých silničkách táhnoucích se po strmých srazech nebude to nejrozumnější a zaparkovali na noc u potůčku v kempu.