Dlouhou cestu do Kermánu jsme si zpestřili odbočkou do hor, kde před více jak 1500 lety (přesná doba není známa, pravděpodobně mnohem dříve) nomádští pastevci vydlabali a vysekali příbytky v kopcích.
Meymand připomíná „hobitín“, jen není tak zelený a je obydlený čtyři měsíce v roce. Po zbytek roku jsou obyvatelé příbytků výše v horách, kde pasou stáda ovcí a koz, obdělávají políčka a starají se o sady. Zůstávají zde jen starší ženy a děti.
V „hobitíně“ měli i školu a lázně, nezbytný byl chrám.
Před 15.lety začal podrobnější průzkum této lokality. Vybudovalo se ubytování pro turisty a muzeum. V jedné příjemně zařízené „noře“ místního guesthousu jsme strávili i my jednu noc. A protože to bylo dosti vysoko v horách, po předchozím vedru velmi příjemnou.
S místním průvodcem a správcem muzea v jedné osobě jsme si prohlédli místní zajímavosti a podvečer jsme trávili potulováním po místě a focením lidí a děti, kteří zde v tuto dobu přebývali. S Mírou nás pozvali do jednoho příbytkyu na čaj. Trochu jsme měli strach, že vyzkoušíme odolnost našich střev skrze nějakou čajovou specialitu s kozím nebo ovčím mlékem, ale nakonec to byl „jen“ dobrý čaj.
Večeři jsme měli v domečku místní stařenky, i když by se pro takové označení mohla urazit. Zkoušeli jsme si tipnout, kolik jí může být let, ale rozmezí bylo 40 – 70. Nutno připomenout, že se jí z sedě na zemi a i když si stěžovala na bolest kolene, rozhodně z nás byla v této poloze nejpohyblivější.
Cestou z večeře jsme si všimli nádherné noční oblohy. V „hobitíně“ se žije prostě, ale asi šťastně…
