Místo v poušti bylo romantické, probuzení už méně. Jako každou cestu mě o tentokrát poštípal nějaký hmyz. Podle štípanců dokonce dva druhy, ale štěnice to tentokrát nebyly…
Komplex perských zahrad je zapsán na seznamu UNESCO. Bágh-e Fin postavené Šáhem Abbásem k němu rovněž patří. Je to nádherný pavilón se zahradou, bazény a vodotrysky, kde se dá příjemně trávit čas i v tom největším vedru.
Cestou z Kášánu do Esfahánu jsme se zastavili v horské vesnici Ábijáne, která je vybudována z červené hlíny na svazích hor. Vesnice byla téměř opuštěná, ale zájem turistů ji postupně vrací život. Malebnost domů a uliček trochu kazí použité hliníkové fólie na opravy plochých střech… Část obyvatel hovoří starým partským jazykem. Fotogenické jsou pestrobarevné ženské kroje.
Návštěva prosté čajovny ve stínu stromů mám zpříjemnila toulání po vesnici.
V podvečer jsme dorazili do Esfahánu, jednoho z nejhezčích íránských měst, které Peršané nazývají polovinou světa. Založil ho Abbás I. jako mnoho dalších významných míst. Zmínky o městě se objevují ale už ve 2.st.n.l. Město dobyli Arabové, ale nejhrůznější osud zažilo po obsazení Timurem (a jeho mongolskou partou), kdy zde nechal sestavit pyramidu ze 70 tisíc lebek zabitých obyvatel.
Město se nejvíce rozvíjelo za vlády Abbáse I., ale po jeho smrti a dobytí Afghánci upadalo.
Současně město je plné zeleně a vzrostlých stromů, které poskytují příjemný stín.
Esfahán je plný úžasných staveb. V centru je jedno z největších náměstí na světě pojmenované po Emánovi Chomejním se stejnojmennou mešitou. Přišli jsme sem za soumraku, kdy se náměstí mění. Zaplní se lidmi, kteří posedávají na trávě nebo korzují. Vodotrysky stříkají a barevná světla dodávají jedinečnou atmosféru.
Samotná mešita je neuvěřitelně rozlehlá a krásně zdobená modře malovaným dlaždicemi.
Zajímavá je i nízká kopule mešity šejcha Loftolláha, které chybějí minarety. Vlastní modlitební sál je rovněž nádherně zdobený.
Od náměstí se vinou labyrinty starého bazaru, opět jednoho z největších v Íránu. V tomto “nákupním centru” seženete snad všechno…
Nejstarší je Páteční mešita s částí vystavenou už v 11.století.
Velmi příjemná je procházka podél řeky, kterou přetínají zajímavé mosty. Ty slouží jako oblíbená místa pro krátkou zastávku obyvatel, posezení a popovídání. Nutno napsat, že i my jsme se stali často objektem zájmu místních. Pokud neumí anglicky, stačilo jim alespoň “where are you from?”, aby alespoň krátce mohli navázat kontakt. Nebo úsměv či zamávání, aby alespoň krátce projevili zájem. Požádáte li například o oheň, věnují vám rovnou zapalovač. S takovou vstřícnosti se člověk setká málokde…
Za zmínku stojí i reakce dívek a mladých žen, kterým ležérně přehozený šátek, výrazné oči a takřka povinné sluneční brýle dodávají zvláštní půvab. V muslimském světě jsme se zpočátku ostýchali pohledět ženám do očí, ale zjistili jsme, že to pro ně není žádný problém. Ba co víc, přišlo mi, že pohled do očí samy vyhledávají. A k němu přidají milý úsměv…i sluneční brýle zvednou 🙂 A s focením rovněž žádný problém nemají…zvlášť ty atraktivní.
V podvečer jsme se přidali k oblíbené činnosti Íránců – piknikování. My jsme sice nic k jídlu neměli, ale v parku u řeky na trávníku jsme si v klidu vykouřily vodní dýmku a společně s ostatními pozorovali místní “cvrkot”. Esfahán je opravdu tou lepší půlkou světa…