Cestou z Péšáváru do hlavního města provincie Pandžáb jsme odbočili k druhému největšímu solnému dolu na světě Khewra. Leží v podhůří Himálájí stovky kilometrů od největšího pohoří světa. Pouze odtud se vyváží do celého světa, i k nám, himálajská kamenná sůl a prodává se za mnohem vyšší ceny než ostatní sůl. Zato obsahuje příměs těžkých kovů, je mírně radioaktivní a neobsahuje pro nás důležitý jód 🙂
Láhaur je téměř desetimiliónová megapole s historií dosahující 2 tisíce let. Město vyplenil jak Čingischán, tak Timur Lenk se svojí partou (ten, který tak brutálně vyplenil a vyvraždil Esfahán v Íránu), ale Láhaur zůstal ušetřen. Největšího rozkvětu dosáhlo město za vlády mughalských vládců. Za nejvýznamnějšího mughalského panovníka je považován Šáhdžahán, který se zde narodil. Kromě jiných významných staveb jako Červená pevnost s Perlovou mešitou a v Dillí zanechal jednu z nejznámějších památek – mauzoleum Tádž Mahal poblíž Ágry, jež nechal vybudovat jako hrobku po smrti své milované ženy Mumtáz Máhal. V Láhauru se dochovala Šalimárova zahrada, která patří rovněž k významným památkám, ale je poměrně omšelá a není příliš udržovaná. Jako památka UNESCO by si zasloužila větší péči. My jsme byli po celodenním putování po městě tak znaveni, že jsme se zde raději usadili ve stínu k ne příliš dobré kávě.
Zajímavé stavby jsme našli v rozsáhlé pevnosti Shahi Qila, do níž se otiskla historie budování i ničení města. Mnohé paláce davájí tušit bývalou krásu a zdobnost staveb. Tou vyniká Shish Mahal, který byl zbudován právě pro Šáhdžahána. Je zdoben skleněnými zrcadly a sloupy jsou (či spíše byly) jemně zdobeny polodrahokamy.
Bádišáhova mešita je sakrální muslimská stavba postavená mughalským císařem Aurangzébem. Po svém postavení byla největší mešitou na světě, dnes je druhou největší mešitou v Pákistánu a pátou na světě. Modlit se zde může až 100 tisíc muslimů. O tom, že se jedná o významnou památku, svědčí i velké množství turistů, zejména však místních. A velká část z nich se s námi chtěla přivítat a udělat si „selfí“…
Kromě našich „stop“ je s Láhaurem spojená ještě jedna česká „stopa“ – ve vězení si odpykává trest „slavná“ česká pašeračka drog. Blondýna chtěla propašovat 9 kilo fetu v době, kdy na letišti probíhal jeden z největších zatahů na pašeráky drog…
Značně znaveni dlouhým chozením a dusným počasím jsme prošli starým městem s řadou starých mešit, plném lidí, obchodů, smogu a hluku. Alespoň jsme si ke konci putování užili atmosféru pákistánského města plného příběhů stovek, tisíců a miliónů jeho obyvatel…
V podvečer nás čekala ještě jedna „atrakce“, na kterou jsem se těšil – ceremoniál uzavírání pákistánsko-indické hranické doprovázeného přehlídkou elitní stráže pochodující „praštěnou“ chůzí s předváděním a poměřováním „pindíků“. To je myšleno samozřejmě obrazně. V lonském roce jsem se tohoto ceremoniálu zúčastnil z indické strany, kde bylo tak 60 tisíc Indů. Na druhé straně bylo snad jen několik desítek Pákistánců. Letos byla ale situace zcela odlišná – po vyhrocení situace v Kašmíru, který považuje Pákistán za svoje území, bylo tentokrát na pákistánské straně několik desítek tisíc zástupců, kteří se co do vyhecovanosti minimálně vyrovnali „vlasteneckým“ projevům sousedních hindů. “ Pákistán zindabad“ a Alláhu Akbar“ mohutně znělo mnohokrát nad prostorem za povzbuzování profesionálních roztleskávačů. Pro někoho zfanatizovaný dav, pro jiného projev vlastenectví Pákistánců, kteří ve volném čase a za svoje peníze přišli demonstroavt svůj postoj. Stačila by malá jiskra a težko domýšlet… Naštestí elitní jednotky zvládají situaci s přehledem a jejich úkolem je kontrolovat dav a hasit každou potenciální jiskru už v počátku. Tomu odpovídaly i mnohonásobné kontroly a prohlídky.
Nutno říci, že naše přítomnost Pákistánce doslova fascinovala. Podávání rukou a dělání „selfíček“ nebralo konce. A to mě vyčerpalo dokonale, ale byla to i dobrá tečka za putováním po zajímavé a krásné zemi, která není jen nebezpečná, jak by se mohlo jevit ze zpráv. Mohl jsem vložit další kamínek do báječné mozaiky zemí, které jsem alespoň trochu poznal dříve, než ji globalizace, turismus nebo buhvíco ještě změní…
