Ráno jsme si ještě udělali projížďku po trase „Rhino trail“, ale narazili jsme kupodivu jen na několik antilop. Žádná větší zvířata, žádní nosorožci. Něco se stalo a to něco, či nějaká kletba, s námi putovala dál… Delta Okawanga měla být vyvrcholením naší cesty stejně jako loni národní park Etosha…
Do kempu poblíž Maun, východiště do delty Okawanga a národního parku Moremi, jsme dorazili brzy odpoledne. Nechali jsme holčičky v kempu v domnění, že si udělají pěkné odpoledne, zatímco my jsme jeli na nákup. Po návratu bylo hned patrné, že se žádné hezké odpoledne v hamace nekonalo – obě byly ubulené. Servaly se jako čubky, až se na ně chodili koukat další lidi v kempu…Naházely si písek do očí, nacpaly si ho do pusy a zničily si věci, které mají rády – hlavně Mařenky „Africký deník“, který si píše už od loňska… Fajn začátek závěru cesty.
Rezervace Moremi vznikla už na začátku 60-tých let, jako jedna z prvních, založená původními obyvateli. Později se rozšířila o další území a podařilo se vytvořit unikátní oblast s nejbohatším a nejrůznorodějším ekosystémem v Africe, kde se na ohromném území volně pohybují velká stáda slonů, žiraf, zeber, antilop, buvolů, hrochů a šelem. Roste zde asi tisíc druhů rostlin a v deltě řeky plave 72 druhů ryb. Hladina vody a rozsah záplav je v různá v průběhu roku a závislá na vodních srážkách v Angole.
Vláda vytvořila rozumný systém zapojení a motivace obyvatel delty na ochraně prostředí a zvířat a zároveň zaručující příjem ve prospěch komunit. Místní lidé se podílejí na provádění turistů a musí absolvovat příslušné vzdělávání a zkoušky. Další řídí mokoro – čluny vydlabané z jednoho kusu kmene, které jsou nejrozšířenějším dopravním prostředkem v povodí řek. Komunita investuje rovněž peníze do vesnic a budování cest. V oblasti jsou i další privátní koncese. Celá regulace zaručuje, že se v určitém místě a době, vyskytuje jen určitý malý počet turistů nebo mokoro v kanálech delty. To na druhou stranu přináší pro turisty vysoké ceny a nutnost velmi včasných rezervací. Některé kempy a oblasti jsou dostupné pouze letadly a ceny jsou opravdu vysoké. I my jsme volili určitý kompromis, protože jinak by náklady na tři dny převýšily náklady na celý zbytek pobytu v Africe…Na druhou stranu je na těchto „exkluzivních“ místech vždy zaručeno to, že vidíte ohromná množství zvěře, šelem i vzácných nosorožců.
Brzy ráno, nás více jak 1,5 hodiny dlouhou cestou náklaďákem, přemístili na přístaviště mokoro. Konečně uvidíme, jak se dá vyhýbat hrochům a krokodýlům…Po cestě jsme zjistili, že Mařenka zapomněla v autě dalekohled. Prima pokračování začátku závěru naší cesty…
Po dvou hodinách plavby, na vratkém mokoro a zajímavým výkladem našeho černošského průvodce Otise z místní komunity, jsme se kanály mezi vodním porostem dostali do větší laguny a přistáli na místě našeho malého tábořiště na tři dny a dvě noci uprostřed divoké přírody plné zvěře…My čtyři jsme měli, kromě průvodce Otise a kuchaře Davida, ještě další čtyři místní lidi, kteří se starali o náš malý tábor, oheň, vše potřebné pro táboření a naši ochranu před zvěří. Konečně jsem musel Janičce i dětem přiznat, že se nejedná jen o výlet lodičkou, a že se lodička musí umět vyhnout smrtelně nebezpečným hrochům, ale že jsme vyrazili na pěší safari s pohybem v divoké přírodě…Následovalo školení, jak se chovat při setkání s divokými zvířaty. Slon dává více šancí před útokem máváním uší a hlavou, ovšem jak uši sklopí k hlavě, zvedne ji a spustí chobot, je zle, protože vyráží do útoku. Stejně tak více šancí dává překvapivě lev. Tedy s výjimkou lvice s mláďaty. Naopak buvol útočí vždy a bez varování. Šance je pouze oběhnutím stromu a případným vylezením do výšky. Nakonec nejrozumnější rada byla, že máme sledovat průvodce, a když řekne „běž“, tak máme běžet, když couvat, máme couvat, a když se nehýbat, tak zkamenět. Pohybovat se budeme v řadě za sebou, abychom vypadali jako velké zvíře. V noci na záchod chodit jen ve dvou, a pokud uvidíme zvíře, rychle do stanu a nebo zbudit někoho z místních. Kačenka konečně zmlkla a Mařenka se začala evidentně bát… Odpoledne jsme vyjeli na lagunu a měli štěstí, že jsme se dokázali přiblížit docela blízko hrošímu samci. Přepluli jsme lagunu a vyrazili na první „bush walk“. Žádné dramatické setkání se zvěří se ale nekonalo. A to ani při podstatně delší podvečerní bush walk. Druhý den brzy ráno jsme vyrazili na téměř 5-ti hodinové pěší safari. Oproti safari v autě je zde nevýhoda v tom, že zvěř je plachá a člověku se vyhýbá. Rovněž oblast je ohromná a zvěř volně migruje, takže se předem nedá nic zaručit. A to se bohužel začalo potvrzovat nejen při této bush walk …Celé to začalo být o hovně – těch jsme totiž viděli opravdu hodně a naučili se určovat, komu patří, jak podle nich rozlišit samce a samici žirafy, jak vypadá lejno hyeny a k čemu všemu se dá použít sloní trus. Kromě toho, že z něho vybírají semena opice i jiná zvířata, pálením se zahánějí moskyti, křováci se čerstvým trusem pomazávají při lovu, tak je i významným prvkem ekosystému – přetrvávají v něm semena, která v období dešťů klíčí a tvoří nové rostliny a stromy náhradou za ty, které sloni sežerou a polámou. Slon společně s hrochem spásáním vodní trávy vytvářejí nové kanály v deltě a umožňují průtok vody oblastí. Všechno tu souvisí se vším a nic nepřijde na zmar.
Přestože jsme neviděli příliš zvěře – vlastně každý den asi toho samého hrocha, jednu starou žirafu a 4 mladší, 13 zeber (později už jen 12, protože jedna kulhala…), mnoho různých antilop, pakoně, medojeda a nepřeberné množství nejen vodních ptáků, tak v oblasti je mnohem více zvířat, které bylo slyšet hlavně za tmy a v noci. A to v bezprostřední blízkosti tábora a stanů… Zklamáni jsme být nemohli, protože zažít pocit opravdové divoké přírody, volnost plavby na mokoro bez rušivých zvuků motoru, západ slunce nad deltou a napětí při pěších výletech mnohem převyšuje to, že jsme nepotkali lva ani buvola.
Jen Mařenka neustále bojovala se dvěma náladami – zpruzeností z toho, že musí chodit a nevidí žádné zvíře a strachem z toho, že nějaké zvíře potkáme :-). Občas, byly tyto dvě polohy doplněny námi vytvářeným pocitem viny ve chvíli, když zase provedla něco, co mělo nějaký dopad na ostatní…
mokoro v deltě Okawango
hroch deltě Okawango
západ slunce nad deltou
mokoro v deltě Okawango
Pobyt v deltě jsme následující den ráno zakončili hodinovým přeletem nad deltou, kdy jsme viděli ohromné stádo buvolů a několik desítek slonů, antilop, hrochů…… Pohled na Okawango po ránu a se sluncem v zádech se nedá zapomenout. Krásná, ale i trochu smutná rozlučka, protože nás čeká už jenom více jak 800 kilometrová cesta zpět do Windhoeku a odlet domů…
let nad Okawango
let nad Okawango
let nad Okawango