V Divundu jsme objevili nedaleko benzinové pumpy firmu, která plní PB láhve. Mysleli jsme, že problém s prázdnou lahví bude vyřešen. Byl by, kdyby černoušek nestrhl závit plnicího ventilu… ještě poslední šance v Katima Mulilo, posledním větším městě před přechodem do Bostswany.
Cesta nás vedla dál na východ tvz. Capriviho pruhem. Je to výběžek, který spojuje Namibii se Zimbabwe a Zambií. Toto území bylo vytvořeno dohodou mezi Německem a Anglií na konci 19. století poté, co Britové souhlasili s oddělením této části od Bečuánska (předchůdce Botswany). Němci pojmenovali tuto část podle tehdejšího německého kancléře, hraběte George Leo von Caprivi. Německo na oplátku udělalo některé ústupky, mimo jiné ohledně kontroly nad Zanzibarem.
Cesta Capriviho stripem je celkem dlouhá a prochází zvířecím parkem Caprivi. My jsme v městečku Kongola zabočili na jih a pokračovali po staré cestě podél nově budované asfaltové silnice až do kempu Kwando. Ten se nachází na břehu řeky Kwando, která tvoří hranici s Botswanou a protéká národním parkem Mudumu.
Odpoledne jsme využili možnost plavby po řece. Ta je neuvěřitelně čistá, a kdyby nebyla plná krokodýlů a hrochů, hned by si v ní člověk zaplaval. Potkali jsme stádo koupajících se slonů a párkrát na nás vykoukl z vody hroch. Přestože vypadá roztomile, má na svědomí více zabitých lidí než všechny šelmy Afriky dohromady. Je totiž velmi teritoriální. Místní mu přezdívají „watter lion“ pro jeho povahu zabíjet vše, co se mu připlete do cesty. V příručkách o přežití pouze suše konstatují, že pokud se dostanete mezi hrocha a vodu, tak „máte problém“. Žádná další rada…
Ráno jsme vyjeli do blízkého parku Mudumu. Stejně jako park Mahango má své kouzlo v tom, že je zde málo návštěvníků a dává volnost pomalu projíždět a čekat nerušeně na zvěř. I když jich spatříte méně než v Etoshe, je to mnohem přirozenější, protože si zvířata uchovala svoji plachost a ostražitost před člověkem i vozem. Potkali jsme druhé největší antilopy koňské, impaly, vodušky a čápa sedlatého.
Odpoledne jsme zastavili blízko řeky a udělali si malý piknik. Kačenka byla jmenována „surikatou“ a měla hlídkovat, aby nás něco nepřekvapilo. Asi není úplně surikata, protože jsem najednou zjistil, že nám kousek v zádech nervózně stojí stádo slonů a my stojíme mezi nimi a řekou… Urychleně jsme naložili věci do auta a vůdčí samice nám kývající hlavou jasně naznačila, že máme rychle zařadit zpátečku…
Za celý den jsme nepotakali žádného „hrošíka“, ale o to více jsme je slyšeli, jak se pasou a řvou kousek od místa, kde kempujeme. Dokonce i Kačenka přestala zlobit a šla brzy spát, protože se bojí hrochů. A ty mrchy jsou slyšet, jak se pasou a řvou stále blíž a blíž…