Líně jsme šourali místním trhem s vyřezávanými soškami, tradičními malbami, dřevěnými náušnicemi a barevnými látkami. Zůstali jsme tam pěknou chvíli a vybrali si dárečky, které dovezeme a samozřejmě suvenýr do sbírky-vyřezávanou a ručně malovanou masku a sochu z ebenového dřeva. Po zdlouhavém smlouvání jsme se přesunuli o kousíček dál pro čerstvé ovoce a pečené kuře na špejli. Byla jsem totiž po včerejším extempore dost hladová. Ještě jsme se zastavili na pláži kousek od našeho kempu a pak už směřovali do naší poslední destinace v Mosambiku- do Chidenguele na Sunset beach. Přijeli jsme tam k večeru. Překvapila mě jaká byla zima, byť jsme stále byli na pobřeží. Večer jsme zakončili čerstvými kalamáry, které jsme zakoupili ráno na trhu.
Ráno nás vytáhl ze spacáku ohavný zvuk kompresoru, který vrčel ještě dvě hodiny poté. Celý den jsme trávili na krásné pláži a mně se povedlo se poslední den pěkně spálit- klasika. Pořádné vzrušení přišlo až v momentě, kdy nad námi začali kroužit dva orli a postupně se k nám více a více snášeli za vidinou lunchmeatu, který jsme právě obědvali. Až v jednu chvíli na nás větší orel udělal nálet a já mu mohla pohlédnout face to face. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nezaječela, protože být klovnutá od orla prostě nechcete. Naštěstí na něj máma zatleskala a já nepřišla o oko. Jupí. Jelikož se příliv neúprosně blížil, přesunuli jsme se na terasu našeho kempu. Objednali jsme si speciální nealko koktejl, který byl pěkně hnusný. Večer jsme se už začali balit a zkontrolovali naše zásoby jídla. Zlikvidovali jsme poslední konzervy, popravili dva kokosy a zalezli na kutě, protože následujícího dne jsme vstávali v šest hodin, abychom brzy vyjeli. Čekal nás totiž přechod přes hranice zpět do JARu a netušili jsme kolik času tam strávíme. Obavy byli zbytečné, protože černoušci na hranicích se absolutně neobtěžovali zvednout se od telefonů a jen nad námi mávli rukou a nechali nás jet. A protože jsme ráno už sbalili všechno ze stanů, nepřipadalo znova rozdělávání spacáku, polštářů a dek v úvahu, respektive já to odmítala. Ubytovali jsme se tedy tři sta kilometrů od Johanesburgu v Hippo lodži. Paní byla opravdu milá a popovídala si s námi o naší cestě, zároveň nám doporučovala, abychom nechodili do zahrady, protože hned pod naším roztomilým domečkem je jezero, kde žije dost hrochů. A jak už jistě víte hroši zabijí po komárovi nejvíce lidí v Africe. Navíc útočí pro zábavu a pro zábavu i zabíjí. Paní říkala, že se hrošíci promenádují hned pod okny lodží, protože se krmí šťavnatou trávou. Pak už jsme jen trávili večer vynášením věcí z auta a balením. Byla jsem v koupelně, když slyším tatíčkům potměšilí dusivý smích a je mi jasné, že zase vymyslel nějakou hovězinu. Vyjdu mu naproti, načež spustí: „No ona matka šla do auta a vytahovala věci z kufru. A já se připlížil a udělal na ní HHH ( zvuk jako hroch) a matka se lekla a skočila šipku do toho kufru. Teď mě nesnaší.“ Chudák matička.
Ráno jsme vstávali brzy a do příšerné zimy. Naposledy jsme v Africe posnídali a vyrazili už na konečné místo celé dovolené- Johanesburgu. Cestou jsme se jen stavovali na konečně normální a dobrou kávu a asi pětkrát stavěli na čůrání, protože otec nevydrží mít plný močový měchýř déle než pět minut a pak vyvádí jako malé děcko. Ještě jsme se stavili v Pick and Pay pro poslední dárky k snědku, najedli se na místě, kde jsme před osmnácti dny začínali naše dobrodružství a vydali se do půjčovny vrátit auto.
Po kontrole a sepsání důležitých papírů nás příjemný zaměstnanec Britzu odvezl na letiště, kde jsme vzali útokem Duty free, protože na rozdíl od našeho letiště je v Johanesburgu všechno daleko levnější než jinde v obchodech JARu. Třeba taková obyčejná půllitrová voda vás na letišti v JARu přijde na 12 Kč, zatímco u nás třetinka na 69 Kč. ( Kde to jsme jako?) Při odbavování jsme odevzdali naší krásnou sochu s obřím nápisem fragile. Dost mě otrávilo, že nám při kontrole příručních zavazadel sebrali celé burákové máslo (zabavení burákového másla nejvíce rozlítilo naši Kačenku, která prohlásila, že k těm kreténům za trest už nikdy nejede) a tátovi ze stativu imbusové klíče, které vozí všude po světě. Přitom zapalovač, který měl v bundě, mu nechali. Let proběhl v klidu a my v pět ráno vystoupili z letadla do rozpáleného Istanbulu. Čemu nerozumím je, proč nás hned při výstupu z letadla opět kontrolovali, jak pasy tak příruční zavazadla. Druhý let byl také v klidu. Do Prahy jsme přiletěli okolo půl devaté a čekali docela dlouhou dobu na zavazadla. Mezitím došla mamka pro sochu, která se tam jen tak válela u pultu s nadměrnými zavazadly. Donesla ji a zjistili jsme, že je úplně rozflákaná. Takže náš krásný suvenýr, který jsme opečovávali, pečlivě zabalili a označili nápisem fragile, jsme přebrali ve stavu bez krků a podstavce. Okamžitě jsme to reklamovali. Dostali jsme kontakt na Turkish Airlines, kam jsme hned psali (samozřejmě jsme bez odpovědi- protože víkend). Se zavazadly a trošku vytočení jsme se vydali k taxíkům do toho ohavného deštivého dne a ještě víc nás otrávil ksicht taxikáře, který byl zřejmě nas….., že jsme mu udělali tržbu jen za tři kila. Welcome home!
PS: Věc, na kterou jsem po procestovaných 3241 kilometrech těšila nejvíce , je třívrstvý toaleťák.
Pac a pucu někdy možná dřív než za deset let.
M.
