Příštího rána jsme se neskutečně dlouho balili a vyrazili až skoro v půl jedenácté. Strávili jsme prakticky celý den v autě až do příjezdu na Praya de Tofo, kde jsme zůstali další dvě noci. Den nebyl ničím vzrušující, za zmínku však stojí večeře. Nacpali sme se totiž pidi rybkami, mořskými jazyky a završili to směšnými mušlemi, které vypadaly jako mini piňdourky. Společnost nám dělaly tři kočičky, které povečeřely s námi. Poslední vzrušení dne bylo, když se přihnal tatíček s pokřiveným výrazem a pravil, ať najdeme desinfekci a šití. Vyvalila jsem bulvy na zkrvavený palec u nohy. Dobře to dopadlo, na šití to nebylo (ale hysterie okolo toho byla…).
Konečně přišel den, kdy jsme se jenom váleli na pláži. Dopoledne jsme tedy strávili v okupaci místních prodejců. Podlehli (měkké, protože podlehl i tatíček jo..) jsme- přeci jen jsme tři ženský v rodině. Během dne jsme si pochutnali na kokosech, které jsme koupili předchozího dne. Kačenka pokračovala ve smolařovi dovolené číslo dva, tím že se jí předchozího dne udělala hnusná mokvající puchýřková vyrážka a dne následujícího jí požahala medúza. Chudák. K večeři jsme tentokrát zvolili vynikající pražmu růžovou, zakoupeného na trhu a spokojeně zalehli.
Lenošení už nás nebavilo a proto jsme rozhodli pro další výlet lodičkou. Tentokrát jsme však nejeli motorovým člunem, ale roztomilou tradiční plachetnicí. Na loďce jsme posnídali chléb s arašídovým máslem a banánem a kupou ovoce. Výletoval s námi mladý pár z Izraele a světe div se, slečna měla opět předky z České republiky. Dokonce oba dědečky. Během celého dne jsme vyzvídali. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že ženy chodí na vojnu společně s muži,ale pouze na dva roky, zatímco muži na tři. Chvílemi mi běhal mráz po zádech, když nám Tom ( ten Izraelec) vyprávěl o bombovém útoku, který zažil.
Loďkou jsme dopluli až k mělčinám a tam jsme opět šnorchnovali. Všude,úplně všude byly hvězdice. Hrály všemi různými barvami. Matička objevila chobotničku schovanou v písečné jamce a dráždila ji mušlí. Chobotnici to evidentně bavilo, protože pokaždé chňapla přísavkou po mušli a pak lehce dotčeně zalezla zpět do jamky. Pak jsme ještě objevili malou murénu a perutýna a samozřejmě nespočet hvězdic. Kvůli vhodným povětrnostním podmínkám jsme byli odvoláni ze sběru mušlí a vyrazili na blízký ostrov. Dozvěděli jsme se, že ostrov obývá 888 obyvatel, hlavním zdrojem obživy je moře- hlavně lov sardinek a ostrov je bez pitné vody.Během procházky ostrovem jsem se bavila s naším průvodcem a vyzvěděla jsem, že se v Mosambiku hovoří 11 jazyky, že se nejprve děti učí portugalsky a až na středních školách teprve anglicky. Dále jsem se dozvěděla, že existují na území Mosambiku pouze dvě university – jedna ve Vilankulo a druhá v hlavním městě Maputo. Stejně jako u nás jsou učitelé mizerně placení, měsíční mzda pro učitele vyjde na naše peníze méně než na tisícikorunu. Vysvětloval mi, že chce našetřit dost peněz na cestování po Evropě, jeho snem je navštívit Paříž, proto si přivydělává jako průvodce turistů. Po návratu z prohlídky ostrova na nás čekal oběd, během oběda jsme se konečně naučili jíst kraby- respektive správně se do nich dostávat. Jídlo bylo smažené a moc dobré, ale poněkud těžké. Přišel za námi Erik- vlastník „restaurace“. Zajímalo ho kolik má tatík žen. Když řekl, že jednu, vysmál se mu a řekl: „One wife is big problem!“ A chlubil se, že on má ženy dvě. Tak mu tatínek pohotově odpověděl: „Two wifes = doble big problem“ To už se, ale oběd chýlil ke konci a my měli možnost ochutnat místní gin s čerstvým kokosovým mlékem a tropickým džusem. Mně gin trochu připomínal sprostou vodku a pro dobro svých jater, jsem ho radši nedopila. To už jsme byli , ale popoháněni do loďky neb se ošklivě zatáhlo a zvedl se vítr. Dost se ochladilo avšak naše snaha se oblékat byla úplně zbytečná, protože se vlny odrážely od naší loďky a cákaly, tak že jsme byli okamžitě mokří.V jednu chvíli dokonce začalo pršet a vlny byly dost velké a skoro to vypadalo, že budeme muset ke břehu doplavat. Kačenka to okomentovala slovy: „Takhle to v těch filmech přesně vypadá předtím, než loď ztroskotá. “ To už jsem viděla, jak je zadek lodi téměř stejné rovině jako moře a trochu mě zachvátil neklid. – Naštěstí jsme měli zkušeného kapitána a plavbu jsme kromě promočeného oblečení zvládli bez újmy. Nejštastnější byl náš tatíček, protože během cesty ucumlával už třetí koktejl z ginu a připitomněle se usmíval. Oblékli jsme se do zbylého suchého oblečení a autíčkem jsme se nechali zavézt nazpět do kempu. Za tu chvíli se hodně ochladilo a my se hned po návratu osprchovali horkou vodou a na chvilku si zalezli do stanů. Já jsme tento krásný a dobrodružný den zakončila zvracením. Nečekaně. Razím pravidlo: Kde nebliju jako bych nebyla. Navíc drobné neštěstí muselo přijít i na mě, že jo…
PAc a pusu na čelo M.
