Jestli jsem si myslela, že cesta do parku Bahnine byla úmorná, tak cesta na pobřeží byla ještě daleko příšernější-trvala totiž téměř deset hodin.Nikde nic, tu a tam maličká vesnička. Cesta, kterou navigace ukazovala jako hlavní, vypadala jako u nás polní cestička pro pěší, nemluvě o dírách a úmorném vedru. Všichni už jsme byli tak otrávení (a co hůř naklepaní jak řízky), že už nikdo z nás téměř nic neříkal. Pár kilometrů před pobřežím se navigace rozhodla stávkovat-tatíčkova slova nelze publikovat do veřejné sféry (skoro jsem měla strach, že mu praskne žilka v oku). Za tmy jsme dorazili do kempu Baobab beach ve městečku Vilankulo a na mě pravděpodobně zapůsobil mořský vzduch, šumění moře a závan civilizace jako afrodiziaukum neb jsem plná elánu vyběhla z auta a prozkoumávala pobřeží a zákoutí kempu. Za to Kačence byl příjezd na pobřeží úplně jedno, protože ležela v autě s horečkou 38,9 a dokonce odmítla jít na večeři ( to jí muselo být hodně zle..). Bylo dost hodin a nám se po té náročné cestě nechtělo jít mimo kemp, zvolili jsme tedy večeři v kempu. Daleko víc bych si ty plody moře vychutnala , kdybych na jídlo nečekala přes hodinu. 🙂 Kačenka mezitím propotila celý spacák a udělalo se jí líp, což se projevilo otravováním milované a k smrti unavené sestry.
Asi ve tři ráno nás probudil příšerný řev ( vzbudil i mě a to je co říct, mě totiž nevzbudí ani alarm v domě ). Měly jsme s Kačí strach, že někdo přepadl kemp. Ostraha kempu okamžitě naběhla k místu činu, které bylo hned pod námi v pidi stanu dvou adolescentních přiopilých Anglánů, či co to bylo za národnost a snažili se zanalyzovat situaci. Ti dva uječenci řvali jako pominutí: „Cat! Cat!“ a při té příležitosti si úplně rozervali stan. Ostraha s nezaujetím odkráčela zpět a já, protože jsem byla tímto incidentem dokonale probraná, jsem pobaveně pozorovala ty dva trotly, jak lepí na cáry rozškubaný stan. Když jsem se jich dalšího dne ptala, co se jim stalo, zmateně mi vyprávěli něco o drogách, které jim někdo dal do jídla a zapřísahali mě, abych nikdy nejedla mimo kemp. Údajně si z incidentů nic nepamatovali. No my se přikláníme k tomu, že v rámci alkoholových radovánek vylekali sami sebe a ze samého leknutí roztrhli stan. Když konečně dolepili stan, tak nějaký blb nastartoval motorku nebo traktor a asi patnáct minut jí nebo ho nechá běžet.
Příštího dne jsme z důvodu rušné noci zvolili klidné a pomalé tempo a „flákání u moře“, což zahrnovalo moji oblíbenou aktivitu-sbírání mušlí, povalování se a v neposlední řadě koupání. K večeru jsme se vydali na průzkum po městě a poprvé pořádně přičichnout k nočnímu životu ve větších městech. Děti prodávající zeleninu a ovoce, ženy s místními látkami, všude salonky na naplétání vlasů, křik, smrad a s prominutím bordel, troubící řidiči a nebezpečné manévry místních při snaze vyhnout se s protijedoucím vozidle na nejužším místě tržiště, to vše nabízel místní trh. Nepochopili jsme, že ceny za ovoce a zeleninu jsou dané a snažili jsme se smlouvat. Žena hovořící portugalsky se rozčilovala nad tím, že jsme úplní blbci, protože dvacet a dvacet je čtyřicet a nikoliv námi nabízených 30. Byli jsme trošku za trubky, ale jsme poučení a smlouváme dál při nákupu suvenýrů. Večeři jsme si dali U Zity, což byla pidi restaurace hned u kempu. Podnik provozují obzvlášť milí manželé Zita a její manžel (bohužel si nikdo z nás nezapamatoval jeho jméno), kteří hovořili dobře anglicky a byli opravdu milí, Zita vaří vše z čerstvých surovin a s láskou, několikrát za námi přišla zdali je vše v pořádku. Ochutnali jsme místní specialitu- Matapu, což je něco jako náš špenát s příměsí rozmixovaných kešu a kokosového mléka, jí se buď samotná s rýží nebo s mořskými plody. My jsme zvolili variantu s krabem a krevetami a musím uznat, že tak dobře ochucené jídlo jsem dlouho v restauraci neměla. Kačí zvolila zvláštní úpravu kuřete, které chutnalo jako vyuzené s příchutí kouře. Jediná nepříjemná věc byla, že nás zeštípali příšerně komáři a my místo příjemného posezení uprchli do stanů.
Rozhodli jsme zaplatit si celodenní výlet na ostrov Bazaruto, což je národní park a jinak než lodí se na něj nedá dostat. Nejprve jsem se na to moc netvářila, ale jsem byla neskutečně ráda, že jsem jela, protože to byl skutečně zážitek. Nejprve jsme dojeli na Bazaruto, kde jsme se porozhlídli a samozřejmě sesbírali další mušle.Prohlédli jsme si i písečné duny, které jsou zvláštností celého národního parku. Po příjezdu dalších lodí jsme si vypůjčili pomůcky na šnorchlování a vyrazili ke korálovému útesu. Najednou náš kapitán zakřičel:: „Shark!“ Maličko mě to vylekalo, ale po vykouknutí velrybího hřbetu jsem pochopila, že pravděpodobně jen nezná anglický překlad slova velryba. Velmi blízko nás vyskakovaly a mávaly ploutvemi tři velryby, prý rodinka. Velmi se předváděly, vypouštěly vodu, bručely a několikrát za sebou vyskakovaly opravdu blízko. Nejvíce to prožívala matička, která excitovaně vykřikovala: „Hele, koukejte! a tam! Honem, šup, hele a tady je další!!!“ Po nadšeném pozorování jsme zamířili blíže k útesu a začali jsme šnorchlovat. Nejprve mi teklo do brýlí a následně do šnorchlu, vydala jsem se nazpět k lodi a cestou jsem půlku šnorchlu, která tam zřejmě ani nepatřila, ztratila. Kapitán byl ze mě nadšen- potížistka. Šnorchlování bylo skvělé, všude bylo plno barevných rybiček a krásných korálů. Naši spolucestující ze Španělska vylezli z vody po prvních deseti minutách úplně vymrzlí, oceán má asi 22 stupů- pro představu. Po čtyřiceti minutách jsme se vydali nazpět k ostrovu, kde pro nás vařili oběd. Přejedli jsme se mořskými plody a s plnými břichy odpočívali na pláži. Tatíček se dal do řeči s Italy sedící kousek od nás. Pán byl nadšen, že jsme z ČR, protože je sám na půl Čechem, jeho maminka je Češka a tatínek Ital (a babička žije na Invalidovně). On však uměl česky jen pár slovíček. Po odpočinku jsme se nalodili a jeli k dalšímu menšímu ostrovu, kde nás překvapilo obrovské množství krabů na pláži. Nikdy jsem tolik krabů neviděla.
Pak už nezbývalo než se vrátit domů. Navečeřet jsme se rozhodli u jednoho místního šmelíře, který nám už předchozího dne nabízel talíře kalamárů, krabů, ryb, pražených ryb, krevet a kokosové rýže za slušnou cenu. V půl osmé si nás vyzvedl u brány kempu o odvedl do baru, kde nás nechal bez jediného slova sedět a skoro hodinu čekat. Nakonec donesl talíře plné jídla. Bylo toho hodně, ale mně osobně vadilo, jak neustále zmateně pobíhal a přenášel talíře mezi dalších asi deset lidí. Navíc konverzace s ním byla poměrně náročná, protože jeho tok myšlenek byl rychlejší než jeho angličtina zvládala vyjádřit, takže jsme se stěží dovídali, co nám vlastně chce básník říci. Řekl nám, že ve svých sedmadvaceti letech není ženat proto, že ženy v Mosambiku jsou příliš komplikované, načež tatínek pohotově odpověděl, že ženy jsou komplikované všude. Pak ho zajímalo kolik má táta žen a kolik dětí a jak jsou staré. Řekli jsme mu ať náš věk hádá. U mě se docela trefil, řekl, že je mi mezi dvaceti a třiadvaceti. U Kačenky si nebyl moc jistý a odhadl mezi osmnácti a třiadvaceti. Naprosto nemohl pochopit, že je jí patnáct a pobaveně to říkal svému kolegovi, který se nás pro jistotu ještě jednou zeptal jestli jsme si jistí, že je jí skutečně patnáct. Nějak to pořád nemohli pochopit.To už, ale bylo strašně hodin a my se za doprovodu našeho hostitele přesunuli do kempu. Byli jsme z celého krásného dne poněkud unavení.
Dobrou M.
