Následujícího dne jsme to obzvlášť nevychytali s časem. Tím, že jsme si ráno dopřávali vejce se slaninou a čekali než uschnou stany, jsme vyrazili téměř v půl desáté. U výjezdu z brány parku jsme se rangerů ptali na cestu do následujícího parku Bahnine. Ti nám popsali nejkratší cestu a tvrdili, že nám to potrvá maximálně dvě a půl hodiny. Doteď nechápu, jak na to přišli,protože do Bahnine jsme přijeli až dalšího dne skoro dopoledne, ale to předbíhám.
Po výjezdu z parku jsme se poměrně dlouho zdrželi ve vesnici s trhem, pojízdnou bankou a jedinou benzínkou široko daleko. Na trhu jsme opět byli atrakce a jedna paní se nám děsně řehtala, když jsme od ní koupili rajčata za 20 jejich peněz, což je v přepočtu na naše asi sedm korun. Zřejmě měla radost, že nás natáhla, těžko říct. 🙂 Tím, že jsme se zdrželi a ještě pozdě vyjížděli, bylo jasné, že do parku tohoto dne už asi nedojedeme. Nehledě na to, že každá cedule ukazovala jiný počet kilometrů, kterých bylo spíše čím dál tím více než méně. Jednou 120 km, za ujetých 100 km, cedule ukazovala 112 km a naše spolehlivá africká navigace cestu pro jistotu neukazovala vůbec nic. Už jsme byli poměrně zoufalí, znovu jsme se zeptali místních policistů na cestu, protože podle předchozích informacích jsme měli za železničním přejezdem najít odbočku přes koleje. Odbočka tam skutečně byla, jen silnice jaksi neodpovídala popisu hlavní. Uháněli jsme, co podmínky dovolili, ale dojet do parku se nám nepovedlo. Nakonec nám nezbývalo než zakempovat nedaleko cesty v buši- byla to první a nakonec i romantická noc takto zcela v divočině.
Ráno jsme vyjeli brzy a jak už jsem psala, po úmorné hrbolaté cestě dojeli do parku Bahnine. U brány byl černoušek jehož pracovní morálka usnula u televize. Velmi zmateně přecházel od stanu ke stanu. Asi pětkrát se ho tatík ptal zdali je v kempu pitná voda. Souhlasně pokyvoval, že prý v kempu- tak v kempu samozřejmě pitná voda nebyla. Odkázali nás na vesnici nedaleko, kterou jsme mohli navštívit cestou do kempu rovnou, kdyby nám to mistr prozradil. Naši se za půl hodiny vrátili bez vody, prostě došla. Štěstí, že máme filtr, který si poradil i s nechutnou zelenou vodou (nic nám nebylo). Během dne už lehce eskalovala mini krize každé dovolené a já prohlásila, že už mě ty blbý parky nebavěj. Kvitovala jsem s povděkem, že jsme se dohodli, že si najmeme průvodce, aby nás ke zvířatům přivedl a následující park vynecháme. Kačence bylo od rána zle a měla teplotu, coby to bylo za dovolenou bez alespoň jednoho nemocného člena…
Lehce mě znervóznilo, že průvodce nastupoval do auta se zbraní, leč zbytečně, protože jsme viděli přesně dvacet pštrosů, dva pelikány a tři antilopy. Pán to pojal spíš jako výlet než, že by nám ukázal místa se zvířaty. Bohužel ani přes snaživost strážců nemůže turismus do mosambických parků přijít, protože chybí to hlavní- zvířata. Škoda.
Čao!
