Ani následujícího dne se nám nepovedlo vyrazit o moc dříve. A pravděpodobně jsme si vyplácali štěstí na zvířata hned první den, protože kromě antilop, slonů, pštrosů a exotických ptáčků, jsme neviděli žádnou šelmu ani vzácné zvíře. Navíc bylo extrémní horko. Kemp Letaba byl o dost méně romantický než Babule, o dost větší a hlučnější. Naši si chtěli spravit chuť nočním game drivem, který jsem ihned zavrhla, protože mi bylo jasné, že pokud nic neuvidíme, budu zpruzená. Sotva se zbytek rodiny přesunul k recepci zvedl se vítr a kemp se na chvíli změnil v prašnou poušť. Lidé zběsile lítali a zachraňovali popadané oblečení a stany. Já místo chvíle klidu na zápisy do deníku, jsem trávila dvě hodiny zavřená v autě schovávajíc se před větrem a tím ohavným prachem. Zbytek rodiny se obaloval prachem na game drivu a kromě směšného zvířátka vypadajíc jako veverka s obřím ocasem a rozměrem jako prasátko bradavičnaté (springhoo), tupé hyeny nesoucí obří plech, šakala, stád vodušek a impal neviděli nic.
Vedro předchozího dne pravděpodobně způsobilo vlezlou zimu dne nadcházejícího. Probudili jsme se do 14 stupňů, zatažena a mírně deštiva. Zima neotrávila nejspíš jen nás, ale i zvířata, protože ani tohoto dne jsme nezahlédli víc než tři pštrosice a pár antilop, jak v Krugeru, tak v v parku Limpopo již v Mosambiku. Na hranicích s Mosambikem jsme kupodivu nečekali moc dlouho jako to bývá zvykem a ještě větší překvapení bylo, že úředníci hovořili anglicky, úřední jazyk je zde totiž portugalština. Černoušci byli zimou evidentně nadmíru zaskočeni, protože drkotali zuby a byli nabalení v několika vrstvách a dokonce si topili klimatizací. A protože, co by to bylo za dovolenou bez zádrhelu, měnili jsme po třech kilometrech jízdy mosambickým parkem úplně oddělanou pneumatiku.Nabalili jsme se do všeho možného oblečení a v mrholení sledovali, jak se náš šikovný tatínek s pomocí schopného černouška od závory moří s výměnou gumy. Guma byla úplně zničená a to si vůbec nejsme vědomi, kdy jsme ji prorazili. Zvířata už jsme během tohoto dne nezahlédli, jeli jsme tedy hledat kemp. Ten jsme našli a vyhlídli si pěkné místo nad jezerem. Foukal vítr a byla neskutečná zima, mrholilo a vypadalo to, jako u nás za chladných podzimních podvečerů. Nakonec jsme se ještě přemístili do více zakrytého místa a zalehli v neuvěřitelných devět hodin večerních.
Následujícího dne jsme vstali brzy a nalačno lačně vyrazili za šelmami, které jsme opět neviděli. Za to jsme narazili na vesnici uprostřed parku, kde nás odmítli pustit skrz, protože mají už měsíční konflikt s parkem, což je sice bezva, ale nám to nikdo neřekl. Došlo na dlouhé dohadování s jedním z anglicky mluvících domorodců. Pochopila jsem, jak se asi cítí zvířátka v ZOO, když je všichni očumují. Děti se totiž nalepily na auta, ksichtily se na nás a některé láskyplně olizovaly skla auta. Nicméně výsledek zdali nás pustí či ne, byl negativní, tak jsme alespoň vytáhli foťáky a nastala ta pravá legrace. Děti totiž pozovaly, smály se do foťáků a měly z nás obrovskou srandu. Někteří adolescenti zvlášť zvědavě okukovali naši Kačenku, zřejmě zkoumali jestli má dostatečně velký zadek. Strávili jsme tam pěknou chvíli, oni nás měli jako atrakci a my mohli nakouknout do života místních. Už už jsme se loučili a nastupovali do auta, když slyším křičící máti: „On mi ukradl mobil!!“ Společně s Kačí se za ním rozeběhla. Já jsem bez zaujetí seděla v autě. Co se dělo posléze vím pouze z převyprávění, protože mě celá krádež nechala chladnou a doufala jsem, že je to hloupý žert. Hloupý žert to nebyl, protože se tak za půl hodiny vrátila schlíplá matinka bez nálady a bez mobilu. Rozjelo se pátrání a vložil se do toho tatík. Ten prý prošel celou vesnici a v doprovodu místního mladíka se snažil najít náčelníka. Tatínek se dostal po pohřbu k radě celé vesnice, kde nejprve pronášeli zřejmě vzpomínkové proslovy za zesnulého. Zde si dovolím odbočku od dramatického příběhu s mobilem. Byť jsem žila v domnění, že Mosambik je převážně muslimská země, tak zde žijí křesťané, protože pohřbívali zesnulého do země, pokřižovali se a řekli amen. Zpátky k ukradenému mobilu. Potom dostal prostor, aby přednesl svoji žádost. Z reakcí pochopil, že jednomu ze starších to přišlo jako náš problém, že jsme přišli o mobil. Další ale nesouhlasil a zřejmě nechtěl, aby byli považováni za bandu zlodějů, kteří hned okradou turistu. Po vášnivé debatě ho odvedl na místo činu místní strážce zákona, který svolal děti přítomné incidentu, které se mezitím stihly zhádat zřejmě kvůli nepráví na nás spáchaném. Naštěstí chlapce, který vytáhl matičce z kapsy kalhot mobil a zdrhl, poznaly na jedné z fotografií, které jim tatík ukazoval. Strážce řekl, že to prošetří a máme přijet tak za dvě hodiny. Tak jsme poděkovali a odjeli se zdekompenzovanou muminou pozorovat zvířata-marně.
Asi po dvou a půl hodinách jsme mířili k vesnici. Cestou jsme procenty odhadovali úspěšnost pátrání, byla jsem skeptická a hádala 40 %, Kačí asi 60 %. Před vesnicí jsme potkali policistu a černouška v záchranářských kalhotech na pidi motorce. Mobil nenesli, ale odvedli nás do vesnice. Naši šli s nimi a my seděly v autě. Za půl hodiny se vrátila od ucha k uchu smějící se matička a nám bylo jasné, že má mobil v kapse, a taky že jo. Líčili nám, jak si je obřadně posadili v chýši náčelníka, něco zdlouhavě promlouvali a následně přinesli mobil a nechali mums všechno překontrolovat. Moc šancí jsme znovu nalezení mobilu nedávali, ale evidentně nechtěli být za zloděje. Byli jsme plni zážitků a vydali se hledat kemp. Ten jsme sice našli, ale nebyli tam kempovací místa, za to však velmi ochotný a milý personál, který nám večer nachystal oheň, nechal nás umýt se v lodžích a ochotně zodpovídal otázky. Večer jsme měli možnost si pohovořit s milou černoškou, která nám vyprávěla o tom, jak se do kempu dostala, kolik má dětí, jak zemřel její manžel a proč nemusí Jihoafričany. Dětí má šest, z toho jen jednoho hocha- nynějšího rangera. Manžel zemřel nešťastnou náhodou při autonehodě a Jihoafričany nemusí, protože se vraždí a nesnášejí se mezi sebou. Ptali jsme se také na zvířata v parku a jejich koexistenci s lidmi. Jen mávla rukou a pravila, že lidé zvládli v jednu dobu téměř vyhladit lví rodiny, protože je zabíjeli kvůli drápům a zubům. Naštěstí se vše začíná vracet do normálu a dokonce je už v Limpopo pět lvích rodin a údajně až příliš slonů, no my neviděli ani jednoho. Během hovoru nám začalo houkat auto a jeden z ochránců parku vyběhl s puškou, což nás značně zneklidnilo, nicméně šlo jen o můru na alarmu auta. Prý v noci skučela hyena, já o tom nemám ani potuchy.
Pac a pusu M.
