…jsou dvě údolí, které se táhnou jihovýchodně od Lehu až k tibetské hranici. Čeká nás závěrečná devítidenní etapa, kdy jsme opustili Ládakh a projíždíme část státu Himačálpradéš až do hlavního města Simly. I když jsme se v počátku pohybovali stále v nadmořské výšce kolem 3500 – 4000 m/m, postupně ji ztrácíme, až se dostaneme do vlhké a horké oblasti předhůří Himálají.
První den jsme po silnici do Manali, přes řadu vysokých sedel, zdolali neuvěřitelných 350 km do Kejlóngu za 11 hodin. Krajina se měnila od úplné pustiny k zeleným údolím s vyšším množstvím srážek a zasněženými vrcholy.
Ráno jsme sledovali řeku Bhaga a Čandra a odbočili na silnici směr Kaza, která se kroutí po příkrých ubočích spadajících hluboko k řece Čandra. Překonali jsme průsmyk Kunzum La a pokračovali údolím vytvořené řekou Spiti. Silnice je otevřená od července do října podle podmínek. Silnice je ale nepřesný výraz pro prašnou cestu plnou výmolu, kde je třeba občas přebrodit potok a přejet hromady kamení. Občas bylo nutné vystoupit a nechat auto projet úsekem, který se nám zdál neprůjezdný, případně mu trochu pomoci. Byl to regulérní offroadový terén, který jsme ale projížděli osobákem. Naštěstí to Toyota Innova, v kombinaci s uměním našeho místního řidiče Vidjaye, zvládla. Sice s několika šrámy, ale vydržela. Přesto jsme úsek 140. kilometrů do Kazy jeli neuvěřitelných 10 hodin…
Převažujícím naboženstvím je v této oblasti rovněž buddhismus, který sem rozšířil v 8. století mnich Padmasambhava.
Další dvě noci jsme strávili v městečku Kaza a celý den jsme měli k tomu, abychom jezdili po okolí a navštívili několik míst, které se pyšní správně vydefinovaným prvenstvím – kávu jsme si dali v nejvýše položené restauraci na světě (ke které vede silnice), navštívili jsme nejvýše položenou vesnici (dosažitelnou pro motorová vozidla) a nejvýše položenou poČtu (která bývá otevřena). Předtím ale bylo třeba podstoupit byrokratický proces trvající téměř celé dopoledne a získat zvláštní povolení ke vstupu do oblasti. Nacházíme se už blízko tibetské, tedy čínské hranice.
Ráno před námi bylo pouhých 40 km do dalšího cíle, ovšem i na této relativně krátké trase nás čekalo tolik prožitků, že vyplnily celý den až do večera.
Odbočili jsme do údolí řeky Pin. Rozkládá se zde národní park, kde žije kozoroh a sněžný leopard. Bohužel ani jedno, ani druhé jsme nezahlédli ani koutkem oka 🙂 Zastavili jsme u gompy ve vesnici Kungri. Opět jsme měli ohromné štěstí, protože se zde po několika letech konaly buddhistické slavnosti. Od sympaťáka, který natáčí dokumenty pro Discovery Chanel, jsem se dozvěděl, že uvidíme tanec, který úplně vymizel a objevil se po nějaké době až teď, na tomto zastrčeném místě.
Vrátili jsme se zpět na silnici, kde se slévá řeka Spiti a Pin a opět vystoupali vysoko k 1200 let starému klášteru v Dankharu. Miniaturní, nad sebou umístěné místnosti chrámu, jsou zajímavě zdobeny a stojí zde socha „Diamantové bytosti“. Již tolikatý navštívený klášter a opět něco odlišného. V pozdním odpolední jsme se ještě zadýchali při výstupu ke svatému jezeru Dhankar Tso.
K večeru jsme dorazili do dalšího městečka Tabo, kde jsme si ráno porohlédli pozoruhodnou, přes tisíc let starou gompu. Stěny jsou zdobeny nádhernými malbami a zavěšenými bódhisattvi a uprostřed je velký sedící Buddha. Měli jsme dostatek času, abychom si mohli užít atmosféru tohoto mimořádného místa…
Odpoledne jsme dorazili do vesnice Nako s malým jezírkem uprostřed. V podvečer jsme courali úzkými klikátými uličkami mezi bílými domky z vepřovicových cihel a snažili se fotoaparátem zachytit prchavé okamžiky nálady tohoto vzdáleného místa…