…bylo cílem dalšího výletu z Lehu. Směřovali jsme do údolí Ruosu, na jehož dně se rozkládá jezero Tso Moriri. Řidič v těžkém terénu zlomil pružinu předního tlumiče, takže opatrná cesta zabrala ještě více času. Možná bude ještě dobrodružství…
Po překonání sedla Namshang La jsme sjeli k menšímu jezeru Kiagar Tso. Do žluta zbarvené okolní louky, tyrkysovo modré vody, odstíny hnědé okolních vrcholů a nízké mraky, kterými se prodíralo slunce, vytvářely nádherné obrazy.
Dojeli jsme k velkému jezeru (v Himálaji je všechno velké a rozlehlé) a ubytovali se v městečku Karzok. Po vydatné polévce thukpa jsme zašli do malého kláštera, kde zrovna probíhala pudža. Seděl jsem na zemi a poslouchal zpívané mantry a modlitby za zvuku bubínků, které umocnily atmosféru celého místa… Po obřadu jsme vystoupali do kopců nad městečkem a od čortenů pozorovaly obrazy krajiny s jezerem při pomalu zapadajícím slunci. To jsou ty okamžiky, které už zůstanou vryté do vzpomínek…
Další noc jsme plánovali strávit u jezera Tso Kar. Po nekonečně dlouhém přejezdu přišlo ale zklamání – prašné místo u téměř vyschlého jezera. A ještě horší jídlo – Maggi nudlová instantní polévka… Rozhodli jsme se pokračovat další 4 hodiny v cestě směrem zpět na Leh. Jedinou pozitivní věci bylo, že se nám konečně podařilo zahlédnout ohromné, až 1,5 metru vysoké jeřáby tibetské. A divoké osly, kteří jsou úplně jinak zbarvené, než ty, které známe. A spoustu chlupatých „pačmín“, tedy koz, ze kterých se získává ta nejkvalitnější a nejjemnější srst na výroby těch pravých šálů. Ty si ale téměř stoprocentně nekoupíte, protože existuje alespoň 20 způsobů, jak turistu „odrbat“ a prodat mu něco jiného za zlomek výrobní ceny. Prozradil mi je jeden prodejce koberců z Kašmíru. Kdo bude mít zájem, ať se ozve, rád mu je předám, i když pravou pačmínu i tak stejně nekoupí.
Přespali jsme v jednom z nejvýznamnějších klášterů údolí Léhu, v gompě Hemiš. A bylo to dobré rozhodnutí. Hemišská gompa je velmi uctívaná, jedna z největších a nejhezčích. A proto i hojně navštěvovaná. My jsme ale už brzy ráno mohli slyšet pudžu a po jejím skončení vidět, jak se z hlavního chrámu na nádvoří „rojí“ desítky mladých mníšků a v klidu si prohlédnout modlitebny, kde je mnoho svitků thangka (ručně tkané látky s obrazy Buddhy v různých podobách). Mají zde i největší thangku na světě, 12 metrů širokou a čtyři klášterní patra dlouhou, kterou vyvěšují jednou za několik let. Opět jeden do paměti vrytých zážitků…
