…je městečko Ladaku s buddhistickým klášterem. Cesta ze Šrínagaru trvala asi devět hodin a vedla přes sedlo Zoji La ve výšce 3500 m/m, kam jsme se dostali po klikaté nebezpečné cestě, která je udržovaná sjízdná jen několik letních měsíců. Na oběd jsme se zastavili v městečku Dras, které je druhým nejchladnějších trvale obydleným místem na světě. To jsme se už ocitli v Ladaku a kolem se začaly zvedat mohutné štíty Himálaje. Dramatické mraky a pomalu zapadající slunce umocňovaly moje první setkání s buddhistickou oblasti nejvyššího a nejmohutnějšího pohoří světa.
Je to najednou odlišný svět, ve kterém je člověk nicotný proti ohromným horám a mohutným údolím. Svět klášterů a barevných praporků posílající modlitby do celého světa.
Tibetský buddhismus je zde hlavní naboženství od 2.století. Ladak byl dlouhý čas izolovanou oblastí, kam směřovaly jen obchodní karavany. Zpřístupnění přineslo bohužel i negativní události – po okupaci Tibetu Čínou i anexi části území Ladaku. Číňanům se podařilo téměř zlikvidovat původní tibetskou kulturu, která se naštěstí zachovala v Ladaku. I když i to se postupně mění. Tlak masové turistiky přinesl nové možnosti vydělávání peněz, ale ničí tradiční rodinné vztahy a kulturní a náboženské vazby. Představa, že zde cestovatel nalezne tichou a liduprázdnou oblast s kláštery a meditujicimi mnichy je vzdálená realitě. Především v době indických prázdnin jsou zde stovky nebo spíše tisíce turistů z jiných částí Indie, pro které vznikají nové hotely a jsou připraveny nejrůznější atrakce na zajímavých a hezkých místech, jako jízda na čtyřkolce nebo velbloudech, koních, rafting a podobně. Hlavně aby nemuseli nikam daleko a už vůbec ne pěšky. Ale abych byl spravedlivý, jsou zde krásné trasy mnohadenních treků a kláštery jsou stále duchovní i estetickou oázou. Navíc sezóna trvá jen od června do září a potom se Ladak ponoří opět do sněhu a ticha.
Měli jsme veliké štěstí, protože se v Lamayuru následující dva dny konaly buddhistické slavnosti. Přehodnotili jsme naše plány a místo třídenního treku zůstali zde.
Od rána jsme s vesničany a dalšími turisty či fotografy přihlíželi rituálu zničení zla. Po stranách nádvoří seděli mniši a nejvyšší představení kláštera ve slavnostních oděvech, červených čepicích a odříkávali modlitby a mantry. Na nádvoří za zvuku bubnů, trub a činelů tančili pestrobarevné hrozivé masky ve složitých smyčkách tance, kterými se snaží zahnat zlé démony a zvítězit nad zlem. Tance jsou dlouhé a trvají celý den. Jsou stejně nekonečné, jako je neustálý boj dobra se zlem. Tady ale nakonec dobro zvítězilo. Aspoň pro tento rok…
