Dojeli jsme na sever do hor s legračním názvem Pindos. Je zde řada vesniček s kamennými domy s břidlicovými střechami, kde se nezastavil čas… Pá si zde zlepšoval náladu po blamáži s věštírnou, malá h stále něco fotila a Pí po mě uklízela hovna.
Další den jsme vyrazili na túru do nejhlubší soutěsky na světě Vikos. Pro Pá to byl již třetí nejhlubší kaňon na světě, který procházel, ale pro mě první. První čtyři hodiny to byla zábava, nikdo mě neomezoval a běhal jsem vesele nahoru dolů. Závěr byl ale očištec a závěrečný výstup ze soutěsky ve vedru jsem skoro nepřežil… Mám už taky nějaký roky. Nahoře mě Pá polejval vodou, abych se vzpamatoval. Tohle teda trochu přehnali. Sice se mě pokoušeli udobřit dobrým jídlem, ale tohle nemůžu přejít jen tak…
Druhý den jsme se cestou k makedonsko-albánským hranicím stavili ve dvou hezkých městečkách. Tady jsem zahájil svojí parádní disciplínu – motání se pod nohy. V tom jsem fakt dobrej 🙂 Když mě vedla Pí na vodítku, motal se a nešel, až si ukopla palec, zakopla o mě a potom mě nakopla. Když jsem měl čekat a Pí fotila, běžel jsem a škubal vodítkem tak, že nic nevyfotila.
Po tom dobrém žrádle, kterým se mě snažili uplatit, jsem schválně v autě prděl tak, že mi nadávali do smradlavejch sviní a chtěli mě cestou nechat mezi dalšími opuštěnými psy.
Pomstu jsem korunoval po příjezdu na Prespanské jezero, kdy jsem při procházce po břehu našel smrdutou mršinu a stihl jsem se v ní vyválet. Páchnul jsem tak, že se mnou nemohli jet autem, půjčili si od nějakého pána hadici a zlili mě vodou. To se dalo přežít, ale za tu túru byla pomsta docela vyvedená;-) Haf!
