Oplakali jsme našeho psa Robina, přivítali decentně nový rok, vyslali holčičky na letiště a vydali se s Míšou a Jirkou na velkou cestu jihozápadní Austrálií.
Austrálii sužují letos nevídané požáry, které už zlikvidovaly území o rozloze téměř celé České republiky. Hoří i v místech, kde to místní pamětníci nikdy nezažili. Uhořelo těžko uvěřitelných půl miliónu zvířat. Oběti jsou i lidské. Požáry zde byly vždy, nikdy ale v takovém rozsahu. Globální změny klimatu s největší pravděpodobností způsobují extrémní teploty a tím výrazně zvyšují rizika vzniku požárů. Ty řádí hlavně v Novém Jižním Walesu a Viktorii. Pro nás v západní Austrálii byli zatím jen zprávami v médiích. To se ale změnilo už při odjezdu, kdy celá dlouhá část naší plánované cesty ze zlatokopeckého města Kalgoorlie, které leží asi 600 km východně od Perthu až téměř k pobřežnímu městu Esperance, je pro příští dny uzavřena kvůli požárům. Cestu na jih jsme tedy museli ohnout dolů na jihovýchod od městečka Merredin. Tam je v budově nádraží překvapivě zajímavé a obsáhlé muzeum mapující nejen dobu železniční trati v době zlaté horečky, ale i život v městě, které zažívalo největší rozvoj v době nálezů zlata na východních zlatých polích. V té době byla tato oblast i největším producentem santalového dřeva. Vzácné voňavé dřevo se v té době používalo jako výstuha šachet nebo k topení pro odsolovani mořské vody…
Cesta na jih nás zavedla k atraktivnímu přírodnímu útvaru – Wave Rock. Žulový masiv v jedné části tvoří ohromnou, 15 metrů vysokou valící se vlnu.
Silnice vedla dál pšeničným pásem a oblastmi mělkých jezer. Často jsou zde značky s výstrahou upozorňující na povodně, které místy zaplavují silnice. To je ale již minulostí a jezera jsou dávno vyschlá a intenzivní zimní deště dlouho nikdo nepamatuje. Další důkaz, že se s klimatem něco děje.
Dorazili jsme do národního parku Cape Le Grand, nejvýchodnějšího bodu našeho putování. Těšili jsme se na tři dny v malém kempu na krásném místě přímo u dlouhé pláže. Brzy ráno jsme vyšli na túru kolem cípu poloostrova. Vydrápali jsme se na druhou nejvyšší skálu parku, 262 metrů vysoký Frenchman Peak se zajímavým obřím otvorem pod vrcholem.
To už se teplota blížila 40. a zásoba vody se zmenšovala. Po úmorných 4 kilometrech pochodu po silnici jsme konečně mohli padnout do chladivých inkoustově modrých vod jižního ledového oceánu, lemovaných oslnivě bílou pláži zálivu Hellfire Bay. Slast a nádhera v jednom…
Jen ten název trochu zlověstně předznamenával další události… Čekal nás pekelný pochod úzkou stezkou buší, přes kamenné části výběžku poloostrova zpět do kempu. Vedro nesnesitelný a poslední zbytky vody. Rovněž jsem cítil, že i v dobrých trekových botech začínám mít úplně zdevastované nohy a každý krok byl utrpení. Navíc jsme po překonání nejvyššího bodů trasy zjistili, že se směrem od našeho kempu valí dým a hoří buš. Naštěstí šel vítr opačným směrem, protože proti rychle se šířícímu ohni bychom v tomhle terénu neměli šanci…
Člověk ale vydrží hodně, takže jsme už bez vody a úplně vyprahlí dorazili po 21 kilometrech zpět do kempu. Vypil jsem téměř na ex 4 piva a 2 cidery… Hasiči hlásili, že máme být připraveni k evakuaci a že riziko rozšíření požárů v noci existuje a ať zvážíme odjet už teď. To bylo ale to poslední, na co bychom po náročném dni a ne úplně málem množství vypitého piva pomysleli. Jenže politická korektnost již dávno dorazila do Austrálie, takže informace, „ať zvážíme“ znamenala ve skutečnosti, že se máme sbalit a vypadnout, že jsme v kempu už poslední… Zkusili jsme kemp na druhé straně poloostrova. Byl sice fully booked, ale ochotná dobrovolnice nám ukázala místo, kde bychom v téhle situaci mohli s našemi campery přenocovat. Ulevilo se nám a dali si další pivo. Úleva dlouho netrvala. Přesně do momentu, kdy přišel ranger a nekompromisně nás vykázal. Ukázkový debil a byrokrat, který se odvolával na příkaz nadřízeného a na naši poznámku, že máme pár piv, a že se fakt necítíme řídit 70 km do Esperance, kam nás poslali, odpověděl, že to není jeho problém… V takové situaci, kdy jsme požár nezavinili a musíme opustit místa rezervovaná půl roku předem, to je více než na ránu… Nezbylo tedy nic jiného, než odjet a doufat, že nám policajti nedají někde cestou dýchnout, a že nedostaneme pokutu od půjčovny camperů za řízení za tmy…
Další den jsme trávili na nádherných plážích kolem Esperance, lízali si rány po předchozím dni a užívali si dobrot a nádhery tohoto místa, protože kvůli rozšiřujícímu se požáru jsme se již do Cape Le Grand nemohli vrátit.
