…
Náš pes Robin si cestu opravdu užívá a pojal ji jako skutečnou dovolenou. Rozhodl se, že bude držet dietu a odtučňovací kůru. Nežere svoje prémiové granule a ani psí konzervy, které jsme mu na cestu pořídili na přilepšenou. Zato „somruje“ jídlo, kde se dá, pojídá chleba a všemožné hnusy, které najde na zemi. Opaluje se a chodí se koupat, vyžaduje ale, abychom ho do vody odnášeli a ve vodě nadnášeli, protože plavat zrovna nemusí. Tůry s námi absolvuje, vyžaduje ale pauzy ve stínu na vydýchání. Chodí po památkách, i když ho ne všude pustí. Především ale na sebe strhává pozornost místního obyvatelstva, takže místo toho, aby si fotili nás, pořizují si fotografie našeho čokla. Pokud se někde vymočí, pomočí někomu stan nebo židli, na které někdo sedí, sklidí uznání a potlesk. Vůbec to nechápeme, ale je to asi tím, že zde nechovají malá a střední plemena psů. Nebo je Robin tak výjimečný 🙂 Hajzlovi samozřejmě stouply do hlavy hvězdné manýry a začal si na nás otevírat svoji zubatou tlamu, až přes ni několikrát dostal. Teprve ale po posledním pořádném výprasku se začal zase chovat, jak se od dobře vychovaného psíčka očekává. Slíbil jsem mu totiž, že ho tady jinak někde zakopu …
…
Hledali jsme další liduprazdné pláže albánské riviéry. Bylo to ale už marné hledání…pobřežní městečka se rozrostla v města, vesničky se zaplnily turisty, kteří obsazují nově vzniklé hotely, hotýlky a kempy. Ještě jedna naděje před přejezdem Logarského sedla – má tu být krásná dlouhá pláž, kterou někde popisoval jeden cestovatel jako jedno z nejlepších míst v Evropě, které poznal. Jedna malá restaurace na pláži, jeskyně, několik cestovatelů…pláž jsme našli, je opravdu krásná. Jen majitel restaurace v jeskyni říkal, že restaurací a barů tu je už 12…K pláži položená asfaltová silnice a nad pláží jezdí buldozery a staví se hotely…a to je typický obrázek pro celou riviéru…Nelze se ale divit, pro chudou zemi je potřebné těžit potenciál přírodních, zatím málo objevených, krás. Alespoň, že zde nestaví ohromná betonová monstra, jako v jiných zemích, ale hotely a hotýlky jsou docela vkusné a velikostně uměřené. Jen nenapravitelní hledači liduprázdných a betonupustých, krásných míst, mohou zase svůj seznam pomalu zredukovat o další zemi. Změny tu probíhají velmi rychle, a to, co bylo napsáno o Albánii před dvěma a více lety, už s velkou pravděpodobností neplatí. A články z devadesátých let jsou již velmi dávnou minulostí. Asi to tak musí být…
Cestou do Beratu jsme ještě údělali odbočku k Ardenici – starému klášteru se starými freskami. Místo tak překvapivě pěkné, že jsme nelitovali zajížďky v úmorném vedru.
Odpoledne jsme dorazili do Beratu, jednoho z nejstarších měst v Albánii a dalšího výjimečného místa na seznamu UNESCO. Na hrad jsme přijeli strmou úzkou uličkou odpoledne, když už teplota byla o něco snesitelnejší. Areál je rozsáhlý a kdysi tu stálo 42 kostelů. Dnes je jich dochováno 8. A Bílá a Červená mešita. V pro nás výjimečnén kostele Panny Marie je shromážděna skvělá sbírka ikon včetně děl Onufriho, který byl považován za největšího umělce mezi albánskými malíři ikon. Návštěva kostela byla výjimečná v tom, že jsme mohli vejít za nádherně zdobený ikonostas a prohlédnout si místo s oltářem , kam se normálně může dostat pouze pravoslavný kněz.
V areálu hradu je spousta zajímavých malebných domů a žijí zde běžně lidé. Kde jinde můžete ještě potkat historickou památku UNESCO, kde je normální běžný život..?
Na kopci od řeky Osumi k citadele je muslimská čtvrť Mangalem, kterou tvoří bílé domky a staré mešity. Naproti přes řeku je křesťanská čtvrť Gorica, jejíž bílé domky se šplhají do protisvahu. Známé obrázky z propagačních letáků na Albánii. A rovněž místo, které symbolizuje dodnes tolerantní soužití křesťanů a muslimů v Albánii. Dokonce jsem se ve staré mešitě mohl s holčičkama podívat na místa, kam by byl především ženám vstup zapovězen.
Ubytovali jsme se ve 400 let starém domě u pana Lorence, který se zde narodil. Téměř 15 let žil mimo rodnou vlast – v Itálii, Řecku a Anglii. Po letech se vrátil domů a ve svém domě ubytovává cestovatele. Před tím nám ale musel ještě zazpívat. „Důležité je, aby byla i za pár let zachovaná tolerance mezi muslimy a křesťany. Vznikají tu totiž nové mešity a v jejich školách teď od dětství učí děti jejich víru. Po období budování socialismu tu náboženský aspekt není příliš výrazný. To se ale může změnit. Zvlášť, co se muslimů týče.“ obává se Lorenc. A může mít pravdu. Nové mešity zde vznikají téměř v každé vesnici. A financují je převážně Saudové. Bude tedy opravdu záležet, čemu se ve školách děti naučí a zda příští generace muslimů bude stejně tolerantní, jako ta současná.
Bavili jsme se se studentem ekonomie o tom, jak se žije v Albánii. Říká, že v Beratu je práce tak tři měsíce v roce, v době turistické sezóny, potom nic. A až dokončí studia, určitě odejde ze země, nejspíš do Německa.Tady nemá šanci sehnat práci. Snad jen v Tiraně a pokud by se dobře znal s nějakým politikem…Dost smutná perspektiva pro mladé v Albánii. A proto většina mladých chce odejít do zahraničí.
V malé kavárně na pěší zóně jsem se dal do řeči s barmanem. Stejné téma. „V létě to jde, přes zbytek roku to není jednoduché. Je pravda, že teď, kdy opravili pěší zónu to je o něco lepší. Ale znovu ji rozkopali kvůli položení plynu. A jen proto, aby si zase někdo namastil kapsu.“ Smutná postkomunistická realita v bývalém socialistickém bloku. Ne tak vzdálená od té naší….