Bam je důležitým milníkem na naší cestě. Jednak se z tohoto místa budeme už jenom vracet zpět a druhak vidět opět Bam a jak se změnil od poslední návštěvy Čepana a Míry. To byl vlastně jejich primární impuls k plánu cesty do Íránu.
Bam totiž navštívili společně v roce 2001, tedy dva roky před ničivým zemětřesením, které tento skvost proměnilo v hromadu hlíny a o kterém se tenkrát tolik psalo.
Bam byla mohutná pevnost s městem, která představovala důležitou zastávkou na trase z Indie do Evropy a v 12.- 15.století zde žilo více jak 10 tisíc obyvatel. V 19.století se ale téměř vylidniloa a až v historicky nedávné době probíhala postupná rekonstrukce, která z pevnosti a starého města udělala unikát. Po zemětřesení začala znovu obnova, ale i když je řada částí opravena, do původní podoby se tato památka zřejmě již nikdy nevrátí. Je to ohromná škoda pro celé historické dědictví…
Já jsem ale neměl srovnání, jako Míra s Michalem, tak jsem mohl vnímat za soumraku a potom brzy ráno po úsvitu výjimečnost tohoto místa.
Bam leží na trase Zahedán – Pákistán, kde se často překračují hranice z nebo do Pákistánu. To je právě to místo kousek za hranicemi na pákistánské straně, kde byly před dvěma lety uneseny dvě české dívky. Případ se šťastným koncem, o kterém se tolik psalo a mluvilo. Nebyla to taková nerozvážnost, jak ji mimo dalších označil i hradní opilec, který všechno ví nejlépe. Je to trasa, po které se pohybují desítky turistů, a to i na kole nebo motocyklu. Tohle byl spíše případ shody náhod a nějakého „vytipování“. Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Před polednem jsme nasedli do „kolektivního“ taxi a přejeli jsme úmorných 200 km zpět do Kermánu. Ve 14 hodin na nás před hotelem čekal Bahramí a odjeli jsme severovýchodním směrem. Náhorní plošina je ze severu i jihu obklopena horami. Vystoupali jsme do sedla ve výšce 2600 metrů a potom jsme rychle klesali na druhou stranu hor nejdříve do 600 metrů a potom ještě o dalších 200 metrů níž do pouště Lút.
Je to nejteplejší místo na planetě. Naměřená rekordní teplota v létě je přes 70 stupňů(!). Tolik tam naštěstí nebylo, ale úplně stačilo odpoledních 50…
Bahramí říkal, že to tam je „very danger“. Mysleli jsme, že jako teplotou, ale vedou tam hlavní pašerácké trasy opia z Afghánistánu do Evropy. Museli jsme se dvakrát zapsat na policejní stanici. Když jsme míjeli odtahový vůz, který vezl roztřílený taxík, Bahramí ještě více znervózněl…Pašeráci z Al Kaidy a ISIS jsou skvěle vyzbrojeni a vojáci, kteří proti nim bojují, to nemají rozhodně jednoduché.
My jsme ale nenavštívili toto místo, abychom si užili vedro nebo vyhlíželi pašeráky, ale chtěli jsme vidět Kaluc. Oblast v poušti s úchvatnými útvary připomínající pevnosti či hrady.
Nízké slunce a prodlužující se stíny zvláštních obrovských útvaru s otupujícím vedrem a potenciálním nebezpečím vytvářely až neskutečný prostor mimo reálný čas…
Chodili jsme v jiném světě a fotili scenerie jak smyslu
zbavení do chvíle, než se foťáky rozpálily tak, že nešly udržet nebo hlásily, že byla dosažena kritická hodnota vnitřní teploty…pak se v dálce objevilo auto a zastavilo. Pozorují nás dalekohledem..?.. nebo to je odlesk zaměřovače..? Bahramí chtěl už co nejrychleji odjet. Rozjel auto do vysoké rychlosti a když jsme je míjeli, tak jsme zahlédli fotoaparáty stejně uchvácených turistů…tentokrát to dobře dopadlo.
Ještě vystoupat 2 tisíce metrů, sjet rychle dolů, až mi v uších praská jako při potápění a potom se nechat dovézt do restaurace, kde jsme si dali speciální kebab s rýží :-). Dnes jsme si ho opravdu zasloužili…