Džalálábád je město ve východním Afghánistánu, které je důležitým obchodním centrem. Historicky byl centrem řecko-buddhistické kultury. Svou důležitost získal za vlády mughalského panovníka Bábura (1483–1530). Dnes je město považováno za jedno z hlavních center Paštunů, kteří tvoří v Džalálábádu majoritní většinu.
V 19. století fungovalo město jako součást Afghánského emirátu. V roce 1989 bylo svědkem sovětské invaze do Afghánistánu. Po pádu Talibánu v roce 2001 se Džalálábád stal důležitým obchodním a kulturním centrem. V roce 2021 bylo město obsazeno militantním hnutím Talibán, což vedlo k demonstracím a násilí.
Džalálábád zůstává důležitým městem v regionu, i když je stále postiženo konfliktem a nestabilitou, protože se zde vyskytuje Daesh, tedy bojovníci Islámského státu.
Po návratu z Herátu jsme další den brzy ráno vyrazili do Džalálábádu. Ne, že by tam bylo něco převratného v vidění, ale jezdí se tam právě kvůli cestě, která nabízí úchvatné scenérie. Více než tříhodinová trasa vede mezi krásnými horami, podél řeky Kábul. V některých provinciích byly 
v předchozích dnech záplavy, a tak se tu korytem valily zlověstně zkalené řvoucí proudy vody. Následovala klidná místa, kde měla řeka možnost rozlévat se do kraje i místa zkrocená přehradami. Stoupání a klesání, ostré skály a úrodná políčka. Díky teplému podnebí a dostatku vody je Džalálábád pomyslnou zahradou Afghánistánu. Tak báječné šťavnaté broskve jsme dlouho nejedli. A také, pro Afghánistán typické jarní ovoce – lokvát. Malé, žlutooranžové hruškovité plody, které je nutno oloupat, přitom je ale třeba dát si pozor na jádra, skrytá uvnitř ovoce.
Džalálábád rovněž proslul chutnými rybami. Leží totiž na soutoku řek Kábul a Kúnar, které jsou na ryby velmi bohaté. Ryby jsme si rozhodně nemohli nechat ujít, restaurace přímo nad řekou k tomu byla ideální. Jako bonus jsme mohli pozorovat dravé ptáky lovící na hladině ryby i koupající se vodní buvoly. Cestou zpátky se nám nabízely překrásné scenérie, nyní v docela jiném světle – ráno a dopoledne bylo totiž pod mrakem. Ještě jsme zastavili u „manufaktury“ na sušený buvolí trus a jen pár kilometrů dál jsme pak také narazili na pomalovaný tank, co si tu místní vystavili na „počest“ sovětské armády.
